Válka o Slovensko v roce 1919

Ozbrojený konflikt s Maďarskou republikou rad o Slovensko na jaře a v létě 1919 připravil sebejistému Československu krušné chvíle. Po bojích na Těšínsku už podruhé během krátké doby muselo zápasit o svou územní integritu. Tentokrát se o rozpoutání střetu přičinilo největší měrou čs. vojsko, které neodolalo lákavé příležitosti a nechalo se na jižním Slovensku strhnout ke svévolnému postupu přes respektovanou, byť málo vyhovující provizorní Pichonovu demarkační linii.

O dramatický úvod se postarala politická krize v Budapešti, jež vypukla poté, co se 20. března 1919 maďarská vláda seznámila s usnesením mírové konference. Požadavek na vyklizení neutrálního pásma v sousedství Rumunska nehodlala akceptovat a na protest podala demisi. Moci se chopili sociální demokraté spolu s komunisty a den nato vyhlásili Maďarskou republiku rad (sovětů).

Ultimatum dané Budapešti však stále platilo, a tak se dalo očekávat, že Československo – jako spojenecký stát, který se podílel na příměří – bude přizváno k vojenskému zásahu vynucujícímu evakuaci neutrální zóny. V očekávání spojenecké donucovací akce došlo k příznivé souhře čs. hraničních požadavků s operačními potřebami Dohody.

Události se daly do pohybu 7. dubna 1919. Generál Franchet d´Espérey informoval generála Pelléa, že francouzská, srbská a rumunská vojska zahájí 10. dubna ofenzívu a čs. armádu vyzval k součinnosti. Hned následujícího dne však maršál Foch celou operaci zrušil a spojeneckým vojskům přikázal zůstat v obraně. Totéž očekával od čs. armády.

Proč došlo k tak náhlé změně? Foch se zřejmě obával otevření druhé fronty v Maďarsku, za situace, kdy mírová  jednání s Německem provázely obtíže. Německo bylo prioritou a ostatní záležitosti měly posečkat.

Krok přes čáru...

Mezitím čs. ministr národní obrany Václav Klofáč vydal rozkaz k přípravě ofenzívy. Její cíle překračovaly platnou Pichonovu demarkační linii a sahaly až na hranici nejzazších územních požadavků zvažovaných českou stranou pro jednání mírové konference. Tuto novou čáru ovšem Klofáč stanovil o své vůli, aniž pro ni existoval reálný podklad v podobě rozhodnutí mírové konference. Po odvolání plánované operace ministr sice nařídil oddílům na Slovensku, aby se omezily pouze na obranu, ale přípravy k útoku nezastavil.

Za týden se situace zase změnila. Rumunům, jimž na vytlačení maďarského vojska záleželo nejvíce, došla trpělivost a bez ohledu na Fochův zákaz spustili 16. dubna útok, který se zastavil až na řece Tise. Mírová konference se proti rumunské akci jen bezmocně ohradila.

Rumunský postup k Tise přinutil maďarské velení, aby své jednotky stáhlo na pravý břeh řeky. Týkalo se to zejména maďarských sil na Podkarpatské Rusi a na jihozápadním Slovensku, jimž hrozilo obklíčení. Odchod maďarských jednotek od Pichonovy linie nezůstal generálu Piccionemu utajen. Takto vyklizený prostor představoval pro čs. stranu snadnou kořist. Zvláště když bylo možné intervenci na maďarské území obhajovat jako humanitárně-bezpečnostní akci, poskytující bezbranným civilistům ochranu soukromého majetku a životů. Ministr Klofáč neváhal. Bez konzultací s vládou, ministrem zahraničních věcí Benešem v Paříži, francouzskou misí a navzdory Fochovu zákazu ofenzivních akcí vydal rozkazy k postupu. Porušil příměří a Československo vstoupilo do válečného stavu. Vojáci se dali na pochod a zdálo se, že vše jde překvapivě hladce. Prozatím.

Československému postupu na jih na novou linii se dařilo, dokud Maďary na východě zaměstnávala rumunská ofenzíva. Jakmile však Rumuni 2. května 1919 uzavřeli s Maďary příměří, maďarské velení zasadilo uvolněné síly proti Čechoslovákům. Karta se obrátila. Maďarská Rudá armáda záhy dobyla zpět ztracené území a čs. jednotky vytlačila až za původní Pichonovu linii. Tím však dobrodružství ještě nekončilo. Maďaři se připravovali ke generálnímu útoku na Slovensko.

Maďarská Rudá armáda byla na nadcházející tažení lépe připravena. Prošla reorganizací, měla lepší materiální vybavení a její bojovou morálku živil vztek vůči vítězným spojencům. Byla sice početně slabší v pěchotě, ale čs. vojsko převyšovala v dělostřelectvu. Třebaže ji tvořil různorodý konglomerát bývalých rakousko-uherských a honvédských útvarů společně s Rudými gardami, všechny vojáky hnala stejná motivace – postavit se na odpor sousedům, kteří okrajují bývalé uherské území. Naopak čeští vojáci byli ukolébaní úspěchem. Jejich vlast získala svobodu a s vědomím slibné budoucnosti garantované Dohodou byl málokdo ochoten nasazovat svůj život v boji. Toto rozpoložení se nepříznivě podepsalo na obranyschopnosti čs. jednotek rozmístěných podél jižního Slovenska.

Ústup před rudým přívalem

Maďaři zahájili ofenzívu časně zrána 30. května. Na slovenské území pronikli v několika proudech, přičemž se zaměřili na zranitelné rozhraní mezi západní a východní armádní skupinou, kam hodlali vrazit klín a čs. obranu přetnout ve dví. To se jim už od začátku dařilo. Zvlášť když čs. jednotky na nejohroženějším místě fronty z obavy před obklíčením v panice a bez boje ustupovaly až ke Zvolenu. Neúspěch vyústil ve změnu velitele exponovaného úseku, ale ani poté, co se velení ujal plukovník Šnejdárek se hned nedařilo. Maďaři neustali v tlaku a 7. června obsadili Zvolen. Šnejdárek svoji divizi stáhl na čáru Kremnica – Banská Bystrica – severozápadně od Zvolena, kde 8. června odrazil maďarský útok.

Proti západní armádní skupině podnikala maďarská Rudá armáda výpady několika směry: podél Dunaje na Komárno a Nové Zámky (4. června bez boje obsadila Parkán), na Levici, kterou obsadila 3. června s  pomocí pancéřovaného vlaku, a na Banskou Štiavnicu, jež padla do maďarských rukou 6. června.

Větší část svých sil Maďaři vrhli proti východnímu Slovensku, kde nad východní armádní skupinou generála Hennocqua získali početní i technickou převahu. Po zahájení útoku  31. května hlavní proud postupoval na sever údolím Hornádu, prorazil čs. obranu a pokračoval přímo na Košice, kterých se Maďaři zmocnili 9. června. Jediným úspěchem čs. jednotek bylo, že u Košic unikly z obklíčení a město evakuovaly organizovaně. Další nápor na sever se však nedařilo zastavit, a tak když maďarské jednotky obsadily Prešov a došly až k Bardějovu, zůstala celá čs. východní armádní skupina rozpůlena.

Československo se během několika málo dní ocitlo v mimořádně kritické situaci.   Otřesené vojsko bylo třeba konsolidovat. Prezident republiky jmenoval gen. Pellého vrchním velitelem čs. armády.

Boj o záchranu a rozsouzení z Paříže

Československé vládě i veřejnosti naplno došlo, že se ocitla ve válce ohrožující samu existenci státu. Generalissimus Pellé měl konečně volné ruce k provedení všech nezbytných záchranných opatření. Počínal si energicky s přesvědčením, že řešení tak problematické situace se neobejde bez promyšlené koordinace vojenských, politických i diplomatických kroků.

Na frontě musela opět zavládnout pevná kázeň. Už se nesměly opakovat případy panických útěků ani zbytečných ústupů ze strachu z obklíčení. Místo strnulé obrany v ucelené linii se čs. vojsko mělo bránit aktivně, nepřítele zaměstnávat lokálními protiútoky a připravovat vlastní protiofenzívu. Do válečného úsilí se muselo zapojit i zápolí, a to mobilizací všech dostupných lidských i materiálních zdrojů za účelem vytvoření dostatečných záloh pro nadcházející vojenské operace.

Pellé si uvědomoval, že bez spojeneckého zákroku – politického a vojenského – je malá naděje na stabilizaci fronty, a tak i na diplomatickém poli dělal vše pro to, aby zahladil čs. přešlap u dohodových politiků a vojáků, získal jejich pomoc a dostal tak Československo z izolace. Na podnět maršála Foche se situace Československa dostala na program jednání dohodové Rady čtyř, která rozhodla uspíšit stanovení budoucí hranice, za niž by válčící strany musely – pod hrozbou ultimata – stáhnout svá vojska.

Na bojišti se schylovalo k ofenzívám na obou stranách. Zatímco Pellé plánoval mohutný útok na Levice, jeho protějšek Stromfeld chystal úder na Bratislavu s cílem definitivně porazit čs. armádu. Oba vojevůdci shodně považovali oblast Levic za rozhodující válčiště. Jako první zaútočilo 7. června na celé frontě od Nitry ke Komárnu čs. vojsko, které Maďary zastihlo při přeskupování sil. Úvodní úspěchy této ofenzívy znamenaly pro čs. vojáky i veřejnost vítané povzbuzení. Mezitím na diplomatickém kolbišti v Paříži začalo jednání o budoucí hraniční linii. Jelikož Pellé nechtěl Dohodu dráždit dalším rozvinutím operace, nařídil přerušit bojovou činnost a vyčkat, jak se zachovají Maďaři. Ti v bojích neustali, a tak Pellé obnovil postup. Na středním Slovensku Šnejdárkova 2. divize 13. června obsadila Zvolen. Na jihu 7. divize překročila Hron a ve dnech 11.–13. června se před Levicemi utkala s nepřítelem v těžkém a nerozhodném boji.

Pařížská jednání dospěla k verdiktu a obě bojující strany dostaly 15. června na vědomí definitivní hranici schválenou mírovou konferencí. Držela se osy Pichonovy linie, z níž vybočovala sinusoidou zohledňující dopravní zájmy Československa. Tato linie se již neměnila (s výjimkou čs. předmostí v Bratislavě) a stala se po podpisu trianonského míru čs. stání hranicí. Maďaři měli na tuto hranici ustoupit, tj. evakuovat Slovensko, a to pod hrozbou dohodového vojenského zákroku.

Ani toto ultimatum neodradilo Maďary od příprav další ofenzívy v oblasti Levic. Gen. Pellé nehodlal ztratit iniciativu a nařídil pokračovat v boji. Přestože maďarská vláda už 16. června 1919 rozhodla, že je nutné podrobit se ultimatu Dohody, válčení stále nepřestávalo. V prostoru Levic nadále pokračovaly tuhé boje a Maďarům se s nasazením posledních záloh podařilo znovu vytlačit čs. jednotky na pravý břeh Hronu. Bez dalších rezerv k dispozici však Maďaři nemohli své taktické úspěchy využít. Čs. vojsko svými protiútoky bralo příslovečný vítr z plachet maďarským ofenzivním akcím, a tak se převaha zvolna klonila na čs. stranu. Za této situace vrchní velitel Pellé připravoval novou ofenzívu na 25. června 1919 a hodlal při ní vyložit svůj trumf – dosud nepoužitý a čerstvý armádní sbor polního podmaršálka Aloise Podhajského. K jeho bojovému nasazení již nedošlo, neboť vrchní velitel maďarské Rudé armády Vilmos Böhm se podřídil politickému rozhodnutí své vlády o kapitulaci.

Tomáš Kykal