Věže tanků a jejich proměny ve 20. století - 2. část

V minulém týdnu jsme publikovali materiál týkající se vývoje tankových věží ve 20. století, konkrétně šlo o období od 30. let po druhou světovou válku. Nyní toto téma završujeme druhým pokračováním, ve kterém představujeme tanky a jejich věže v poválečném období.

První díl naší minisérie naleznete ZDE, v druhém představujeme tanky, které se objevily na sklonku čtyřicátých let a během dalších desetiletí. Jde o stroje, které mohou návštěvníci spatřit při návštěvě Vojenského technického muzea Lešany. Některé z nich je také možné vidět v dynamických ukázkách, a to na Tankových dnech - ten letošní se ve Vojenském technickém muzeu Lešany uskuteční 30. srpna.

Stroje představené v tomto materiálu pocházejí ze sovětské, americké, britské, německé či izraelské výroby, některé z nich však byly součástí i armád jiných států, proto také nesou vedle původního označení název odpovídající dané zemi. Do přehledu jsme zařadili i dva příklady pásových bojových vozidel pěchoty, které rovněž disponují otočnou věží s kanónem.

Představené tanky dobře dokládají vývoj, kterým tankové věže v poválečné době prošly: od oblých tvarů věží typických např. pro tanky sovětských řad T-55 a T-72, až po zkosené, v některých případech širší a delší , ovšem s nižším profilem. Tuto nejmodernější fázi vývoje tankových věží reprezentuje především zde představený izraelský tank Merkava MK.1, jehož věž odpovídá trendu, jenž přetrvává i v 21. století.

Stručný nástin vývoje tankových věží 

I.

Oproti všeobecně zažité představě se otočná věž pro bojová vozidla neobjevila až na sklonku první světové války, nýbrž podstatně dříve. Již u některých obrněných automobilů z počátku dvacátého století byla výzbroj soustředěna do věže a první věžový tank byl projektován rakouským důstojníkem Güntherem Burstynem ještě před první světovou válkou (byť skončil ve stádiu projektu a byla postavena pouze zmenšená dřevěná maketa).

Většina typů tanků vyráběných v letech první světové války však věže nenesla, ve snaze konstrukci co nejvíce zjednodušit vytvářeli inženýři na obou válčících stranách rozměrné stroje s krabicovitými trupy, z jejichž stěn se ježily hlavně kanónů a kulometů. První tanky byly pomalé, s nedostatečnou průchodivostí terénem, navíc jejich obsluha si vyžadovala v některých případech až osmnácti mužů.

Doslova revolučním počinem bylo roku 1917 ve Francii zahájení sériové výroby kompaktního lehkého tanku Renault FT. Malý stroj nesl výzbroj v plně otočné věži a počet členů jeho osádky klesl na pouhé dva muže. Tank měl nýtovanou konstrukci – na rám svařený a sešroubovaný z ocelových úhelníků byly nanýtovány pancéřové plechy, což představovalo stavební technologii, dominující po následující dvě desetiletí. Část FT však dostala místo hranaté nýtované věže oblou, vyráběnou odléváním. To představovalo druhou z technologií, používaných v následujících desetiletích.

První tankové věže byly poháněné pouze ručně, až o dvě desítky let později se začalo přecházet (s ohledem na jejich neustále stoupající hmotnost) na motorické ovládání věží. Renault FT představoval skutečného předka moderních tanků, jeho základní prvky, pásový podvozek, pancéřový trup a otočná věž nesoucí výzbroj zůstaly v podstatě zachovány dodnes.

V meziválečném období vznikaly vedle lehkých tanků i stroje střední kategorie, nesoucí zpravidla silnější výzbroj. Její rozměry a hmotnost si vyžádaly zvětšení celkových rozměrů vozidla i jeho věže, která musela pojmout kanón a kulomety i optické zaměřovače.

Na sklonku třicátých let se podařilo uvést do sériové výroby technologii elektrického svařování, která představovala značný technický posun v stavbě tanků. Moderní typy již nepotřebovaly nosný úhelníkový rám, pancéřové desky byly spojovány přímo pevnými sváry, současně rostla tloušťka pancéřování i odolnost použité oceli. Zde se projevily plody dlouhého metalurgického výzkumu v předchozích desetiletích, takže cementované plechy z druhé světové války odolávaly ostřelování podstatně lépe, než srovnatelně silné z minulého válečného konfliktu.

II.

Vypuknutí druhé světové války přineslo do konstrukce tanků nové impulsy. S tím, jak se dařilo vyrábět stále výkonnější pohonné jednotky, bylo možné stroje silněji pancéřovat a instalovat do nich výkonnější kanóny větších ráží. Tento vývoj zcela samozřejmě proměnil i tankovou věž, jejíž rozměry se neustále zvětšovaly, aby byly schopny pojmout stále mohutnější zbraňové systémy. Řada zemí začala rovněž přecházet na německý systém rozmístění osádky, kde měli ve věži místo tři muži – velitele, nabíječ a střelec, s jasně rozdanými úlohami.

Toto rozložení se ukázalo jako velmi efektivní a přešlo i do poválečného období. V důsledku zavádění moderních protitankových prostředků a kumulativních granátů, se armády snažily zvýšit ochranu tanků přídavným pancéřováním, montovaným na nejvíce ohrožené části trupu a na věže. Ve velké míře je v druhé polovině války používaly zejména německé ozbrojené síly.

Díky technickému výzkumu se na sklonku války podařilo některé tanky vybavit prvními systémy stabilizace hlavně, které umožnily vést mířenou palbu i za jízdy. Koncem války se na věžích začaly objevovat první funkční infrasystémy, dovolující vést bojovou činnost i v noci.

Poválečné generace středních tanků dostávaly charakteristické zaoblené věže, typické pro sovětskou, americkou i německou konstrukční školu. Na věžích se objevovaly moderní zaměřovací a komunikační systémy, standardem se stala instalace zadýmovacích granátometů a dalšího vybavení, jako například sad pro jízdu pod vodou.

III.

S vývojem nových protitankových prostředků, dálkově naváděných i samonaváděcích raket, odpalovaných ze země nebo letadel a vrtulníků, stále výkonnější munice včetně podkaliberních granátů s tvrdým uranovým jádrem, široké plejády ručních přenosných protitankových zbraní a dalších systémů, se pravděpodobnost přežití tanku na bojišti začala snižovat. Konstruktéři většiny zemí pracovali na zdokonalení ochrany trupů i věží a postupně navrhli několik zásadních řešení, která se zpravidla kombinují.

Dosud běžný homogenní pancíř z ocelových desek byl nahrazen vrstveným, kde jsou mezi ocelové části vkládány jiné odolné materiály, keramika, uhlíkaté kompozity a další vrstvy. S novými technologiemi a zároveň snahou po snížení celkové výšky tanku a omezení možnosti jeho zachycení radarem a dalšími průzkumnými prostředky se od oblých věží padesátých a šedesátých let postupně přešlo na plošně rozměrné, ale relativně nízké modely hranatých tvarů se zkosenými stěnami.

Věže nesou širokou plejádu bojových a podpůrných systémů, standardem se stal laserový dálkoměr, přístroje pro boj za snížené viditelnosti, radiokomunikační systémy a řada dalších. Od šedesátých let je nedílnou součástí moderních tanků filtroventilační systém, umožňující působit v prostředí zasaženém účinky jaderných, chemických či biologických zbraní.

Zdokonalování ochrany před zasažením protitankovými prostředky vedlo k vývoji reaktivního pancéřování, představovaného jednotlivými krabicemi s výbušnými prvky dynamické ochrany, umístěnými na nejvíce ohrožených částech trupu a věže.

Po desítky let se konstruktéři snažili vyvinout tank, u něhož by byla věž buď malá a dálkově ovládaná nebo by zcela zmizela. Kromě jediného stroje, švédského Strv 103, se však nikdy tato koncepce neprosadila a i připravované nové typy tanků si zachovávají klasickou konfiguraci s otočnou věží, nesoucí výzbroj a většinu osádky.

Připravili Ivo Pejčoch a Andrej Halada