Výzva k teroru přišla z rozhlasového přijímače

Před sedmdesáti pěti lety, v půlce září roku 1938, se politická a národnostní situace v předválečném Československu vyhrotila. Henleinovci se spolu s podporou drtivé většiny německého obyvatelstva rozhodli veřejně vystoupit a mnohdy násilně prosazovat své zájmy.

Signálem byl Hitlerův rozhlasový projev z partajního sjezdu jeho NSDAP v Norimberku večer v pondělí 12. září 1938, z něhož citujme některé s náležitým neurotickým řevem pronášené Hitlerovy výroky:

Československo je předurčeno k tomu, aby v případě války napadlo německá průmyslová města bombami...

Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev vůle jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí. Jsou také německé zájmy, které jsme odhodláni hájit, a to za každých okolností...

Vím také dobře, že smířlivostí se neusmíří tak nesmiřitelný nepřítel, jako jsou Češi. Sudetští Němci mají právo sebeurčení, jaké má každý národ a nechtějí fráze. Nežádal jsem tři a půl miliónu Francouzů nebo tři a půl miliónů Angličanů, abych je utlačoval v Německu, ale utlačování tří a půl miliónů Němců v Československu musí přestat, to je můj požadavek a místo tohoto potlačování musí nastoupit svobodné právo sebeurčení. Němci v Československu nejsou ani bezbranní ani opuštění!

Noc z 12. na 13. září 1938 se potom stala osudnou nultou hodinou henleinovského vykládání karet. Dnes se prý nesluší hovořit o sudetských Němcích jako o „páté koloně Adolfa Hitlera v demokratickém Československu“, ale podívejme se na dobovou realitu.

Ještě než dozněl z ampliónů Hitlerův řev, začaly se v českém pohraničí rojit z hospod, turnerských tělocvičen a "hnědých domů" henleinovských sekretariátů Sudetendeutsche Partei (SdP), kde „sudeťáčtí“ fanatici hromadně projev poslouchali, první tlupy rozvášněných henleinovců. Vzplály pochodně, zavířily bubínky, zazněly píšťaly a nad dupajícími a nepříčetně řvoucími masami zavlály prapory s hákovým křížem.

Za pár hodin začnou umírat první lidé, protože oné noci vypukl „sudeťácký“ pokus o otevřené povstání, které mělo Hitlerovi posloužit k vojenské agresi proti demokratickému Československu!

O noci plné hysterie a destrukce v českém pohraničí mají naše archivy desítky a desítky dokladů - hlášení o situaci, která přicházela z pohraničních okresů na zemská četnická velitelství v Praze a Brně, vyšší vojenské štáby či jednotlivá ministerstva.

Prezidium zemského úřadu, ministerstva pošt a železnic, prezidium ministerstva vnitra a mnohé další československé vrcholné státní instituce dostávaly onu noc záplavu zpráv o nových a nových výtržnostech, z nichž některé začaly druhý den přerůstat v ozbrojené incidenty, při kterých bylo v západních Čechách zavražděno několik příslušníků československých bezpečnostních složek a mnoho dalších bylo vážně zraněno. Připomeňme si jen dnešní Sokolovsko a tamní obce Bublava (3 mrtví četníci), Habartov (4 mrtví četníci) či Krajkovou (1 mrtvý četník)…

Proto byla 14. září 1938 opět vyhlášena plná bojová pohotovost pohraničních jednotek Stráže obrany státu (SOS). Zatím však co stovky a tisíce zfanatizovaných henleinovců za zvuků továrních sirén a zvonů vytloukají v Rumburku, Šluknově, Varnsdorfu, Ústí nad Labem, Vejprtech, Kadani, Chebu, Aši, Tachově a na mnoha dalších místech okna Čechů, Židů a německých antifašistů, obsazují pošty, nádraží a další státní úřady, jsou rezortní četníci, policisté s družstvy SOS neustále bombardováni rozkazy pražského ministerstva vnitra, nad kterými rozum zůstává stát…

Dají se shrnout ve stručnosti do věty: Za žádnou cenu nepoužít střelných zbraní, zvláště v blízkosti hraniční čáry, malé provokace přehlížet, velkým čelit mírnými prostředky, žádat funkcionáře Sudetendeutsche Partei o pomoc při zajištění pořádku.

Hraničáři s příslušníky bezpečnostních složek se cítili obětováni. Přímo hysterické vyzývání obránců hranic a strážců bezpečnosti vlastním velením, aby nepoužívali v případě ohrožení zbraně, je po dlouhých týdnech pohotovosti a nejistoty obrovskou morální sabotáží na bojovém odhodlání těchto mužů.Své červivé ovoce ponesou tyto rozkazy i v dalších dnech.

Sebevědomí henleinovců stoupalo a s ním i jejich řádění. Z Německa si přinášeli pistole, střelivo, dýky i granáty. Přerušují telefonní a telegrafní spojení, na tratích poškozují výhybky.

V Rumburku je 14. září v půl deváté večer proveden pumový útok na byt posádkového velitele. Naštěstí nebyl nikdo zabit ani raněn. Poblíž kasáren henleinovci založili několik demonstrativních požárů.

Nebylo obce v pohraničí, která by se neobjevila v hlášení z těchto dní. Vždy šlo o stejné zprávy - provokace, výtržnosti, incidenty. Pod tlakem rozhořčené české veřejnosti byla nakonec vláda přece jen nucena rázně zakročit. Již 13. září vyhlásila nad řadou pohraničních okresů stanné právo, které bylo 15. září 1938 rozšířeno i na některé další. Stanné právo však zůstalo prakticky jen formalitou, protože v platnosti zůstala všechna omezení pravomocí četnictva a jednotek SOS, zvláště pokud jde o použití zbraní.

Do pohraničí však byly alespoň vyslány asistenční jednotky armády, které vyvolaly v řadách henleinovců paniku. Tisíce jich zbaběle uprchnuly do Německa. Henleinovský puč se začal hroutit jako domek z karet. Jizva v sebevědomí hraničářů však již zůstala nezacelena.

Překvapeni byli i vojáci. I jejich zásahy brzdila již tradiční shovívavost státního aparátu vůči nacistům. Jako třeba ve Varnsdorfu.

Tanky byly zastaveny na obvodu města politickým komisařem okresního úřadu. Vojsku bylo zakázáno střílet. Muselo přihlížet, jak bylo demonstranty vynuceno propuštění tří delikventů. Dávat vojáky na takové akce je škoda - klesá autorita…

Tak si stěžoval 15. září 1938 v 16.20 hodin ve svém hlášení náčelník štábu Zemského vojenského velitelství Praha plukovník generálního štábu Ludvík Kašpárek. Přesto průjezd tankové čety Šluknovem, Rumburkem a některými dalšími místy výběžku splnil alespoň částečně svou úlohu.

Vůdci henleinovců se však rozhodli se nevzdat. V německém rozhlase již 15. září vyhlásil Konrad Henlein Československu nejostřejší boj a sudetské Němce vyzval k ozbrojenému povstání. To již bylo zcela otevřené přiznání cílů, jež henleinovci sledovali od samého vzniku svého pronacistického hnutí, i když je dlouho skrývali za hesly o autonomii v rámci demokratického Československa.

V pátek 16. září 1938 byla proto úředně rozpuštěna SdP - Sudetendeutsche Partei - a její „pořádkové“ ordnerské formace. Na předáky SdP Karla Hermanna Franka, Konrada Henleina a další byl vydán zatykač. Ti však již byli dávno v bezpečí v nacistickém Německu.

Události se však řítily dál jako splašený kůň. Již 17. září 1938 byl v Německu zřízen z dříve tajně cvičených ordnerů a dalších henleinovců Sudetendeutsche Freikorps – vojensky organizovaná bojová organizace, která měla pod patronací německé armády a nacistických formací SA a SS z říšskoněmeckého území napadat české pohraniční oblasti, provádět diverze a terorizovat české obyvatelstvo a německé antifašisty.

Krize v srdci Evropy tak vstoupila do další etapy.

Jindřich Marek