Zákruty a rozhodnutí v životě rozhodného vojáka, generála Klapálka

Karel Klapálek patří k nejznámějším československým generálům 20. století. Svou osobností byl nepochybně prototypem vojáka: drsný, energický a rozhodný. Návyků své profese se nedokázal nikdy zbavit - vydával vždy krátké rozkazy, netrpěl žádné dlouhé povídání. A přesto, či právě proto, ho jeho vojáci respektovali a milovali. Zemřel před 31 lety, 18. listopadu 1984.

Karel klapálek se narodil 26. května 1893 v Novém Městě nad Metují v rodině železničáře. Po maturitě na pražském gymnáziu začal pracovat jako účetní u firmy Jaroš v Kralupech nad Vltavou. Po vypuknutí 1. světové války odešel jako jednoroční dobrovolník na ruskou frontu, kde byl v Haliči 23. září 1915 zajat. Již za necelý půlrok stanul mladý vlastenec v řadách České družiny, která prováděla výzvědnou činnost na frontě ve prospěch ruské armády proti jednotkám německým a rakousko-uherským.

V červenci 1917 se jako legionář v řadách 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“ zúčastnil také legendární bitvy u Zborova. U této jednotky se seznámil s Ludvíkem Svobodou, který v budoucnu ještě několikrát zásadním způsobem zasáhne do jeho života. Po sibiřské anabázi našich legionářů se Klapálek vrátil v roce 1920 do vlasti v hodnosti kapitána.

V armádě již zůstal. Sloužil například na Podkarpatské Rusi v Užhorodu u 36. pěšího pluku či jako profesor taktiky na Vojenské akademii v Hranicích. Na obou štacích se setkal opět se svým přítelem z legií Ludvíkem Svobodou, který se rovněž stal vojákem z povolání.

V listopadu 1937 byl Karel Klapálek přeložen v hodnosti podplukovníka pěchoty do Českých Budějovic k 1. pěšímu pluku „Mistra Jana Husi“. Během mobilizace v září 1938 se stal Klapálek velitelem „mobilizačního dvojčete“ 51. pěšího pluku.

Po obsazení Československa nacisty v březnu 1939 byl nucen odejít do civilu, kde se stal ředitelem Živnostenského úřadu v Českých Budějovicích. Zde také vedl tamní ilegální jednotku vojenské odbojové organizace Obrana Národa. Po jejím rozbití a snahách Němců Klapálka zatknout byl nucen uprchnout za hranice. Přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii se dostal na Střední východ, kde se stal velitelem Čs. pěšího praporu 11 – Východního a později Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního. V březnu 1942 byl povýšen na plukovníka.

Se svou jednotkou v srpnu 1943 slavně připlul z Afriky do Velké Británie, kde se však cítil nedostatečně využitý. Po dobrovolném odchodu na východní frontu, kdy jej v Moskvě zastihla zpráva o povýšení na brigádního generála, se v září 1944 na Dukle opět setkal se svým přítelem z legií Ludvíkem Svobodou. Ten jej jako velitel sboru ustanovil velitelem 3. čs. samostatné brigády v SSSR, a když později v košické vládě Národní fronty převzal křeslo ministra národní obrany, pověřil funkcí velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR opět Klapálka.

Záhy po válce byl Karel Klapálek 15. června 1945 povýšen na divizního generála a 20. února 1947 na armádního generála. Po celou tu dobu vystupoval na veřejnosti jako zásadový vlastenec, který sice nikomu politicky nestranil, ale zcela otevřeně ctil spojenectví se Sovětským svazem a projevoval určité občanské postoje, které měly celkem blízko k socialistickému vidění světa. Zde je možné hledat vysvětlení, proč Karel Klapálek po osobních i celonárodních negativních zkušenostech s komunistickým režimem i v 60. a 70. letech nikdy nezatrpkl vůči lidem, ani neobviňoval tento systém. Absurdní jednání komunistického režimu spíše spojoval s konkrétními lidmi, kteří povýšili osobní kariéru nad obecný prospěch celku a podíleli se tak na „deformacích“ falešných ideálů, kterým po roce 1945 bohužel propadla velká část národa.

Být českým hrdinou v 20. století nebylo nikdy jednoduché a vždy se v životní dráze takového člověka najde zákonitě i nějaké slabé či zamlžované místo. V případě Karla Klapálka je to únor 1948, kdy se ryzí vlastenec a bývalý legionář pod přímým vlivem svého přítele i nadřízeného Ludvíka Svobody aktivně zúčastnil komunistického puče. Co k tomu říci?

Dne 25. února 1948 měl sice generál Klapálek na svém velitelství vyslovit „nelibost nad průběhem událostí. Řekl, že vývoj u nás jde nezákonně a že nás to poškozuje v cizině. Není prý možno vyřadit tu druhou část národa. Tam, že je také lid, který si zvolil své zástupce a že není správné, když jedna strana je vyřazuje. Měli by odstoupit prý zástupci všech stran a lid ať prý volí nové ..."

Tento názor však bohužel nezastával veřejně a naopak se s ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou a náčelníkem generálního štábu generálem Bohumilem Bočkem v únorových dnech významně podílel na neutralizaci armády a podpoře politické taktiky Klementa Gottwalda. Symbolem tohoto postoje se stala mediálně využitá účast všech tří generálů na ustavujícím zasedání Ústředního akčního výboru Národní fronty.

Z armádních skladů byly mimo jiné vyzbrojeny i jednotky Lidových milic v Praze, v Hradci Králové a na dalších místech republiky, která byla pod velitelskou pravomocí velitele 1. vojenské oblasti generála Klapálka.

Vývoj velitelského sboru československé armády na jaře 1948 lze podle zkušeného historika Zdeňka Vališe obecně charakterizovat asi takto: únor - omráčení, překvapení, dezorientace, březen - nejistota a nervozita z probíhající očisty armády, duben a květen - houfné vstupování do KSČ. Tato rozporuplnost politického profilu se pochopitelně nevyhnula ani generálům. I Klapálek v létě roku 1948 vstoupil do komunistické strany.

Generál Klapálek neměl rád kompromisy. Snad doufal, že přestane poválečná improvizace a začne se provádět reálná branná politika, a proto tehdy zaujímal taková stanoviska. Byl voják a nikoliv politik a proto (zcela naivně a mylně) doufal, že po „očistě“ od vyhraněně pravicové části důstojnického sboru bude velitelům věnována plná důvěra.

V podstatě však lze souhlasit s tím, že do komunistické strany nevstoupil z nadšení ani pouhého kariérismu a vlastně od prvního dne se nacházel ve stavu jisté nerozhodnosti. V této době byl již značně neklidný, podrážděný, nejistý až depresivní. Jeho manželka tenkrát často vyprávěla o tom, jak si v rodině „dělají legraci z toho, co generál Klapálek řeční a že on to tak nemyslí, ani tak necítí, ale že je nucen tak mluvit ...“

A nejen mluvit, protože jako velitel 1. oblasti se podílel na čistkách v armádě a jeho jméno se tím pádem objevuje i pod zlověstným dokumentem, zvaným velitelská výstraha: „Uděluji Vám velitelskou výstrahu, protože jste neměl dosti kladný poměr k lidově demokratickému zřízení, k budovatelskému úsilí našeho lidu a jeho představitelům, k zásadám čs. vnitřní a zahraniční politiky a k našim spojeneckým závazkům, jak se sluší na důstojníka čs. armády. Upozorňuji Vás na to a vyzývám Vás, abyste svůj postoj u uvedených věcech zpytoval a zařadil se činně do všeobecného budovatelského úsilí národa ve službě i mimo ni."

Po té následoval zpravidla brzký vyhazov z armády a další perzekuce. Na rozdíl od Ludvíka Svobody se však Karel Klapálek dokázal rvát alespoň o své bojovníky z Tobruku (např. MUDr. Firta), když měli problémy.

Stejně tak projevil svou loajalitu i k dlouholetému příteli Ludvíkovi Svobodovi. Když se 26. dubna 1950 dozvěděl o jeho odvolání z funkce ministra národní obrany, obratem napsal: „Prosím o udělení zdravotní dovolené vzhledem k mému zdravotnímu stavu." Bylo mu sice vyhověno, ale perzekuci, která tehdy již postihla stovky bývalých příslušníků československých zahraničních jednotek, neunikl ani on.

Karel Klapálek byl zatčen 20. listopadu 1952 ve 23,30 hodin. Vojenským kolegiem Nejvyššího soudu v Praze byl potom po téměř dvou letech „vyšetřovací“ vazby, během níž byl vyloučen z KSČ, v hlavním líčení 14. května a 13. listopadu 1954 odsouzen podle § 37 zákona č. 231/48 Sb. k trestu odnětí svobody na 6 roků, podle § 48 zákona č. 231/48 Sb. mu bylo vysloveno propadnutí celého jmění, podle § 52 citovaného zákona mu byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu 5 roků a současně měl povinnost náhrady nákladů trestního řízení.

Žaloba ho vinila ze sabotáže, „že jako velitel 1. oblasti a též jako člen APS (armádního poradního sboru – poz. JM) společně s dalšími zrádci sabotoval Košický vládní program ve směru výstavby naší armády, zejména pokud jde o organizaci, výcvik a výzbroj podle vzoru armády sovětské." Dále byl obviněn, že „v obou uvedených funkcích se podílel též na škůdcovském rozmisťování nepřátelských živlů na důležitá místa v armádě, které pak v intencích zrádců protistátního spikleneckého centra naši armádu rozvraceli a že jako velitel 1. oblasti se nepostaral o správné zabezpečení západního pohraničí."

Až na základě intervence nového sovětského vůdce N. S. Chruščeva a maršálů sovětského svazu Žukova a Koněva byl Klapálek v dubnu 1956 propuštěn z věznice Valdice. Usnesení politického byra Ústředního výboru KSČ z 5. dubna nařídilo dát do pořádku nejen jeho penzijní záležitosti, ale i navrácení generálské hodnosti.

Život žádného člověka není jednobarevný. To se týká i válečných hrdinů, kteří se nemusí vždy dobře a někdy se ctí orientovat v nepřehledných zákrutách „mírového“ života.

Přes své selhání v roce 1948 měl Karel Klapálek obrovské štěstí ve věrnosti svých chlapců od Tobruku. Když za války dostal jedno z nejvyšších britských vyznamenání – Distinguished Service Order (DSO), přišli mu v poušti zástupci rot blahopřát, a on jim řekl: „Já jsem jen kapelník, vy jste ta kapela, která dobře hrála…“

Jeho kapela na něj nezapomněla a každoročně se se svým kapelníkem setkávala až do jeho smrti 18. listopadu 1984. Setkání slavných „pouštních krys“ od Tobruku proměňovala šeptanda v minulém režimu v legendu. Snad to bylo z radostného vědomí, že v demoralizovaném národě žijí ještě skuteční chlapi. Patřil mezi ně, přes všechna chybná rozhodnutí a zákruty svého života, beze sporu i armádní generál Karel Klapálek.

Jindřich Marek