10. čs. střelecký pluk „Jana Sladkého Koziny“

V následujícím článku si připomeneme působení a bojové nasazení 10. čs. střeleckého pluku „Jana Sladkého Koziny“, od jehož vzniku uběhne v pátek 12. července již 106 let.

Přestože tento pluk ruských legií oficiálně vznikl 12. července 1918, jeho počátky sahají až do podzimu 1917, kdy byl 26. listopadu v ukrajinském Borispolu založen 2. čs. záložní pluk, jenž měl původně za úkol cvičit dobrovolce a doplňovat stavy pluků 2. čs. střelecké divize. Sestával z velitelského štábu, čtyř praporů, majících za úkol doplňovat jednotlivé pluky divize (I. prapor doplňoval 5. střelecký pluk, II. prapor 6. pluk, III. prapor 7. pluk a IV. prapor 8. pluk), a z tzv. nestrojové roty, kam byli zařazeni dobrovolci se sníženou způsobilostí služby v poli, úředníci, vozkové, řemeslníci apod.

Jakkoli se pluk zpočátku musel vyrovnávat s nedostatky ve výzbroji a výstroji a v souvislosti s tím, jak se tehdejší Rusko stále více propadalo do chaosu, i s nedostatkem jídla, první měsíce jeho existence probíhaly relativně klidně. Jeho jednotky zprvu vykonávaly strážní službu na nádraží, ve skladech a strategických místech v Borispolu, později byl od února 1918 oficiálně zahájen výcvik.

Situace se však dramaticky změnila 18. února, když německé a rakousko-uherské armády zahájily poslední rozsáhlou ofenzivu na východní frontě a začaly rychle pronikat do nitra Ukrajiny. Čs. armádní sbor, jenž byl na Ukrajině dislokován, se ocitl ve smrtelném nebezpečí a musel urychleně ustoupit na území Ruska. Výjimkou nebyl ani 2. záložní pluk, který opustil Borispol ve třech vlacích 3. března. V době svého odjezdu z Ukrajiny čítal 66 zařazených a 144 nezařazených důstojníků a asi 1 200 mužů (během cesty se pak k pluku přidávali další dobrovolci). Přestože si legionářské jednotky musely ústup na Němcích u Bachmače vybojovat, nakonec se jim podařilo dojet do vnitřního Ruska, kde 26. března uzavřeli se sovětskými orgány dohodu o přepravě přes Vladivostok do Francie. Podmínkou ovšem bylo odevzdání většiny zbraní (což většina legionářů nesla velmi nelibě). Vlaky 2. záložního pluku dorazily do Penzy mezi 4. a 11. dubnem a po odevzdání předepsaného počtu zbraní odjely na Dálný východ. Na konci dubna však byly všechny vlaky pluku na skoro celý měsíc zastaveny na Sibiři mezi Krasnojarskem a Nižněudinskem. Po květnovém vypuknutí bojů s bolševiky byly opět urychleně vypraveny na cestu, pravděpodobně proto, aby se místní sověty vyhnuly konfrontaci s legionáři.

Zatímco prvním dvěma vlakům s I., II. a III praporem a velitelstvím se podařilo bez úhony dostat 4. a 11. června do Vladivostoku, třetí vlak s IV. praporem, vozatajskou rotou a školou pro výcvik bojových psů byl zadržen v Nižněudinsku. Jeho velitel kpt. Polák se však rozhodl nečekat, až místní sovět, podpořen silnou posádkou, podnikne kroky k odzbrojení ešelonu a přes malý počet mužů a nedostatečnou výzbrojí se mu povedlo v noci z 28. na 29. května překvapivým útokem Nižněudinsk obsadit. Následně navázal spojení s pplk. Ušakovem a jeho skupinou, která ve stejné době obsadila Kansk. Zatímco Ušakov se začal probíjet na západ, aby navázal spojení se skupinou kpt. Gajdy, bránil kpt. Polák a jeho IV. prapor Nižněudinsk proti náporu bolševiků z východu. Obzvláště těžké boje na ně čekaly od 21. června, kdy bolševici začali soustřeďovat velké síly u stanice Tulun. Legionáři se proto pokusili obsadit stanici Buganovo (asi 90 km od Nižněudinsku) a zřídit zde předsunutou obranu, brzy však byli po urputném boji zatlačeni skoro až k samotnému Nižněudinsku. S vypětím všech sil nakonec nepřátelský postup na čas zastavili. Posily však již nebyly daleko. V té době již Ušakov s Gajdou obsadili 20. června Krasnojarsk a docílili spojení obou skupin a urychleně poslali jednotky na pomoc vyčerpaným obráncům Nižněudinsku. Přišly právě včas, neboť bolševici se již pokoušeli město obklíčit. Po dni urputných bojů však byli zatlačeni a donuceni ustoupit směrem na Irkutsk. Poté byla vyčerpanému IV. praporu svěřena posádková služba v Krasnojarsku, Ačinsku a Novonikolajevsku.

Zatímco na Sibiři již probíhaly líté boje mezi Čechoslováky a bolševiky, ve Vladivostoku stále panoval relativní klid, neboť legionáři měli kvůli své izolaci od ostatních skupin o dění na Sibiři pouze neúplné, mlhavé a zavádějící zprávy. Představitelé československého hnutí proto se sovětskými úřady ještě skoro měsíc dodržovali dohodu z Penzy. V tomto mezidobí měl být 2. záložní pluk nejprve rozpuštěn mezi ostatní přítomné pluky, nicméně brzy bylo od tohoto úmyslu ustoupeno a naopak bylo jeho veliteli kpt. Baďurovi přislíbeno, že 2. záložní pluk bude časem přetvořen v polní pluk. Jeho příslušníci se poté věnovali převážně výcviku. Situace se změnila na konci června, když se československo-bolševické vztahy vyhrotily i zde a Čechoslováci dle evidentní mobilizace sovětských jednotek pojali podezření, že se je zanedlouho místní sovět pokusí odzbrojit. Rozhodli se tomu předejít a v noci z 28 na 29. června obsadili město i přístav. Útoku se zúčastnil i 2. záložní pluk, jenž odzbrojil silnou posádku kasáren na stanici Vtoraja Rječka a později se podílel i na bojích v okolí Vladivostoku.

Již 12. července se celému pluku dostalo od nadřízených uznání a „za svou účast v bojích o Vladivostok, v bojích v okolí Vladivostoku a v bojích o Nižněudinsk, jakož i na základě známého nám slibu velitele východního oddílu gen. Ditterichse byl v souhlase s Odbočkou Čs. N. R. 2. střelecký záložní pluk přejmenován dne 12. července 1918 na 10. střelecký pluk ,Karla Havlíčka Borovskéhoʻ“. Vinou přerušeného spojení s ostatními částmi vojska však v té době nikdo netušil, že jméno Karla Havlíčka Borovského bylo vyhrazeno 9. čs. střeleckému pluku. Od 17. prosince 1918 se proto začalo užívat přízvisko „Jana Sladkého Koziny“.

Nový střelecký pluk byl reorganizován na tři prapory a po spojení vladivostocké skupiny se zbytkem vojska v Olovjanné 1. září 1918 byl vyslán na západ, aby v dalším boji s bolševiky posílil ostatní pluky. Jeho I. a II. prapor bojovaly na jekatěrinburské frontě, zatímco III. prapor byl nasazen na povolžské frontě, kde se zapojil do bitev u Simbirska a Bugulmy. 10. pluk se opět spojil až 5. listopadu 1918 v Ufě. Po stažení legionářských jednotek a reorganizaci byl od 1. února převeden do stavu 3. divize a pověřen střežením magistrály v prostoru Ačinsk – Krasnojarsk – Kansk. Zde byl nasazen do bojů proti bolševickým jednotkám napadajícím železnici.

V době evakuace čs. jednotek ze Sibiře do Vladivostoku tvořil pluk spolu s ostatními součástmi 3. divize zadní voj, jenž byl několikrát napaden bolševickým předvojem. V Irkutsku ho pak pověřili střežením ruského zlatého pokladu až do jeho vydání sovětům. V květnu 1920 konečně dosáhli jeho příslušníci Vladivostoku, aby odtud byli během července a srpna přepraveni na lodi Edelyn přes Pacifik, Havajské ostrovy, Panamský průplav, Atlantský oceán a Gibraltar do Terstu a odtud do nově vzniklého Československa. V republice byl pluk v rámci tzv. unifikace čs. branné moci v srpnu 1920 sloučen s domácím střeleckým plukem č. 14 a zařazen do armády jako Pěší pluk 10 „Jana Sladkého Koziny“.

Petr Matějček