28. říjen 1918 - den vzniku republiky

Dne 28. října 1918, vznikl československý stát. Zrodil se jako odraz a naplnění tužeb a vůle českého národa i Slováků po samostatnosti. Ty se ke sklonku první světové války projevily v mohutných demonstracích i manifestacích především českého obyvatelstva a krocích jeho politických představitelů, jež vyústily v rozchod s Rakousko-Uherskem a v proklamaci samostatnosti.

Cizinou ceněný, kultivovaný a nekrvavý vznik státu usnadnilo mocenské vakuum, které nastalo na sklonku války ve střední Evropě porážkou a rozvratem nejen Rakousko-Uherska, ale i Německa a revolucí otřásané ruské říše. Hladký zrod a úspěšné prvé kroky československé republiky nadmíru usnadnilo, že tento stát byl zásluhou představitelů zahraničního odboje, Tomáše Garrique Masaryka, Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše, uznán vítěznými velmocemi už před svým vznikem, což byl jev v moderních dějinách nevídaný. Klíčem k tomuto uznání přitom byl historický zápas zahraničního československého vojska - legií za prvé světové války.

Cesta ke vzniku Československa nebyla zdaleka snadná. Slovensko bylo po staletí součást uherského království a Čechy se roku 1526 pod hrozbou tureckého náporu spojily vůlí svých stavů s Rakouskem a Uhry v jednu říši. V ní vládnoucí Habsburkové po porážce českého stavovského povstání roku 1620, a zejména od 18. století, nastolili centralizační kurs, ohrožující českou národní identitu, a v její východní části - Uhrách - docházelo k záměrnému odnárodňování Slováků.

Ačkoli po národním obrození zde stál na počátku 20. století moderní, takřka sedmimilionový český národ zcela vyspělý, na vysoké kulturní a hospodářské úrovni, se všemi národními atributy, kromě státní samostatnosti, vědělo se toho v západních mocnostech o Češích a jejich požadavcích na počátku prvé světové války málo - o zhruba dvou milionech Slováků pak takřka nic. Na možnost vytvoření samostatného československého státu hleděli mnozí politici Dohody jako na utopii.

Ještě dlouho během války přetrvávaly názory, že by Rakousko-Uhersko mělo být zachováno, zvláště kdyby se odtrhlo od německého spojence a uzavřelo separátní mír. Naopak vůdcové zahraničního odboje tvrdili, že svobodný rozvoj utlačovaných národů habsburského mocnářství může zajistit pouze jeho rozpad.

T. G. Masaryk určil jako nejpřednější cíl zahraničního odboje "zorganizovat... vojsko", a to samostatné, politicky podřízené vedení odboje. Prozíravě předpokládal, že válka bude dlouhá, Spojenci budou potřebovat každý pluk, pokud pak uznají čs. vojsko, uznají i československou věc. Prvé oddíly českých a slovenských dobrovolníků vznikly počátkem války z krajanů ve Francii a zejména v Rusku v rámci tamních armád. Řady čs. vojáků-legionářů doplňovaly tisíce krajanů, zejména z USA, avšak hlavně zajatci z front, kde čeští a slovenští vojáci válčili. Zvláštní čs. legie, v jejichž oddílech bojovalo během války odhadem na 100 tisíc mužů, se v průběhu války vytvořily v Rusku, Itálii a Francii.

Největší bylo čs. vojsko v Rusku, jehož řadami prošlo za války na 70 tisíc mužů. Tamní čs. střelecká brigáda se osvědčila v bitvě u ukrajinského Zborova 2. července 1917, když přes ústup ruských oddílů prolomila na 6,5 km dlouhém frontovém úseku obranu, pronikla do hloubky 5 km a za cenu 190 mrtvých a okolo 800 raněných získala 3 200 zajatců a množství zbraní.

Po krvavých zmatcích, následujících bolševický převrat, zůstaly čs. legie jedinou větší bojeschopnou vojenskou silou na území bývalé carské říše. V březnu 1918 uzavřeli Sověti mír s Ústředními mocnostmi, kterým to umožnilo přesun statisíců zajatců na západ. Legie se stahovaly do Vladivostoku, odkud měly být přepraveny na francouzskou frontu. Sověti jim v tom kladli překážky. V květnu po Trockého rozkazu odzbrojit čs. vojáky a přistižené se zbraněmi je zastřelit, povstaly legie proti sovětské moci. K úžasu světa obsadily velkou část Sibiře, včetně železniční magistrály. Tím přerušily převoz propuštěných zajatců. Britský ministerský předseda David Lloyd George Masarykovi napsal: "Historie dobrodružství a triumfů této malé armády jsou vskutku jednou z největších epoch dějin."

Úspěchy legií v Rusku, i jejich zdárná nasazení na italské a francouzské frontě, přiměly západní mocnosti uznávat čs. vojsko za spojenecké a politicky je řídící zahraniční Národní radu jako zárodek vlády budoucího Československa. Tak to učinila 29. června 1918 Francie, 9. srpna Velká Británie a 2. září USA radu uznaly přímo za provizorní vládu. To umožnilo, aby se Národní rada přeměnila 14. října 1918 v prozatímní zahraniční československou vládu, kterou státy Spojenců okamžitě uznávaly.

Vrcholem zahraniční odbojové akce se stalo Prohlášení nezávislosti československého národa, známé jako Washingtonská deklarace. T. G. Masaryk je předal vládě USA 17. října. Deklarace vytýčila základní zásady občanských svobod nového státu, jeho státní systém a zásady občanských svobod.

Na domácí půdě vyvrcholilo národní osvobození aktem vyhlášení samostatnosti československého státu. Vyslovil jej Národní výbor československý, jenž převzal státní moc v Praze 28. října 1918. Slovenské národní hnutí, reprezentované Slovenskou národní radou (SNR), vystoupilo 30. října s Deklarací slovenského národa. Dokument, jenž charakterizoval slovenský národ jako součást jednotného československého národa, prohlásil spojení Slovenska s českými zeměmi ve společném státě. K němu se SNR přihlásila, aniž by věděla o pražských událostech z 28. října. Spojení Čechů a Slováků v jednom státě bylo schváleno již Pittsburskou dohodou ze 30. května 1918. Podrobná konkretizace se ponechávala na rozhodnutí právoplatných zástupců obou národů.

Jaroslav Láník