35. čs. střelecký pluk

Dnes si připomínáme 106 let od založení 35. československého pluku, jenž se stal součástí vojsk československých legií v Itálii.

Čs. legie v Itálii

V Itálii, která vstoupila do války roku 1915, byly podmínky pro vznik čs. jednotek nejsložitější. Před válkou zde žilo příliš málo krajanů, aby mohli utvořit vojenskou jednotku, nebo alespoň informovat italskou veřejnost a vládu o svých cílech. Povědomí obyvatel Itálie o Češích zůstávalo velmi slabé. Italské úřady navíc zpočátku neměly na rozbití podunajské monarchie zájem, neboť se obávaly rostoucího vlivu panslavismu na pobřeží Jaderského moře, které považovaly za svou sféru vlivu.

První čs. organizace v Itálii začaly vznikat v zajateckých táborech víceméně živelně a bez podpory Československé národní rady. Nejdůležitější z nich byl Československý dobrovolnický sbor, založený již v lednu 1917 v táboře Santa Maria Capua Vetere. Jeho členem se mohl stát každý, kdo byl ochoten bojovat za československou samostatnost. Sbor následně zahájil agitaci mezi ostatními zajatci českého a slovenského původu a zároveň se různými akcemi snažil dostat na svou stranu italskou veřejnost. Postupně se ze zhruba stovky původních členů rozrostl až na několik tisíc mužů. Po svém přemístění do zajateckého tábora v Padule v červenci 1917 se nadále rozrůstal a stal se tak jádrem budoucí čs. divize v Itálii. Od roku 1917 též začaly u italských armád bez oficiálního souhlasu vlády vznikat čs. výzvědné oddíly. Cesta k vytvoření čs. vojska však byla ještě dlouhá, trnitá a provázená složitými jednáními mezi italskou vládou a Československou národní radou. Obrat v italské politice nastal až v říjnu 1917 v souvislosti s bitvou u Caporetta, v níž italská armáda utrpěla těžké ztráty. Určitého kompromisu bylo dosaženo v únoru 1918, kdy bylo dovoleno z řad českých a slovenských zajatců utvářet pracovní oddíly určené k budování polních opevnění. Opravdový průlom však přineslo až osobní vyjednávání Milana Rastislava Štefánika v Římě, které dne 21. dubna 1918 vyústilo v podepsání smlouvy o zřízení čs. jednotek.

Díky práci čs. dobrovolnického sboru se velice rychle podařilo získat dostatek dobrovolníků na výstavbu celé divize: Od 22. dubna oficiálně existovaly 31., 32., 33. a 34. čs. střelecký pluk. Pluky byly jen o několik dnů později ve Folignu sloučeny do dvou střeleckých brigád, jež pak byly spojeny do Československé divize, která vznikla tamtéž 23. dubna. Divize byla poté již v srpnu 1918 přesunuta na frontu do vysokohorského terénu horského masivu Monte Baldo poblíž Gardského jezera. Zde se zúčastnila boje proti rakousko-uherské armádě o Doss‘ Alto.

35. čs. střelecký pluk

I po odjezdu divize do přífrontového pásma u Foligna nebyla nouze o další československé dobrovolce. Díky tomu se z jejích doplňovacích praporů podařilo brzy vystavět další střelecký pluk, jenž se měl stát součástí zamýšlené (druhé) čs. divize. Zvláštní kontingent tvořili dobrovolníci, poslaní zajateckou komisí v roce 1917 namísto do Paduly na těžké práce do Albánie. Ty teprve v červnu 1918 přesunuli Italové za dozoru příslušníků Československé národní z Albánie do Foligna. Po krátkém výcviku byl pluk, jehož prvním velitelem se stal plukovník Ettore Grasselli, již dostatečně organizován, aby jej velitelství divize povolalo 19. října do válečného pásma. Dne 27. října převzal slavnostně prapor v zastoupení velitele záložních formací ve Folignu (v té době již na cestě k frontě). Nedlouho poté již ho stejně jako ostatní útvary zastihlo vyhlášení příměří a následně konec války. Tím však bojové nasazení pluku i ostatních legionářských útvarů v Itálii končilo jen zdánlivě. Po reorganizaci Čs. divize v Itálii na armádní sbor byl 35. pluk zařazen do svazku 6. divize, s níž již v prosinci 1918 odjel do nově vzniklého Československa a byl nasazen při obsazování západního Slovenska. Následně se v létě 1919 zapojil do maďarsko-československé války o Slovensko. V době unifikace čs. armády byl v únoru 1920 sloučen s domácím 35. pěším plukem a získal čestný název Foligno.

Petr Matějček