75 let „Španělské cesty“ do odboje

Po porážce Jugoslávie v dubnu 1941 existovala malá - a ze všech předchozích nejvíce nebezpečná - možnost odchodu z obsazených českých zemí a připojení se k jednotkám československé zahraniční armády. Vedla přes Německo, Švýcarsko, jižní Francii a Španělsko do Gibraltaru. Její existence je dnes jen velmi málo známou skutečností. Během tří válečných let jí přitom k cestě za svobodou použily desítky českých vlastenců. Jedním z těch, kterým se útěk podařil, byl v dubnu před 74 lety také Miloslav Bílý.

V době, kdy tajně překročil hranice protektorátu, již nebyl tento bývalý italský legionář a otec rodiny žádným mladíkem – bylo mu 42 let.

Narodil se 10. prosince 1899 v obci Plavsko u Jindřichova Hradce v rodině učitele. Po vychození obecné školy v Kamenném Malíkově začal studovat české gymnasium v Jindřichově Hradci. Ještě před maturitou však byl odveden a v polovině března 1917 nastoupil službu jako jednoroční dobrovolník (tedy frekventant záložní důstojnické školy) u pěšího pluku č. 75 rakousko-uherské armády. Po skončení výcviku byl poslán na italskou frontu, kde se však již 18. listopadu 1917 dostal do zajetí.

Ze zajateckého tábora v Padule se v únoru 1918 přihlásil do československých legií a až do konce války pak sloužil u jedné z kulometných rot 7. čs. střelecké divize. S největší pravděpodobností se zúčastnil také bojů proti maďarským bolševikům v roce 1919, avšak již 1. srpna 1919 byl demobilizován. Ve stejném roce dokončil středoškolská studia a roku 1920 začal pracovat u Čs. státních drah. Sloužil v řadě míst v českých zemích. Naposledy od července 1927 jako úředník ředitelství ČSD v Hradci Králové. Zde pak působil až do svého odchodu za hranice v dubnu 1942.

Svého cíle však dosáhl až téměř po roční anabázi. Osm měsíců byl vězněn ve frankistickém Španělsku. Z nechvalně známého koncentračního tábora pro cizince v Miranda de Ebro kde byl vězněn mj. František Fajtl, jej, jako další Čechoslováky, za pomoci Britů vysvobodil bývalý čs. chargé d´affaires (a od září 1944 vyslanec) v Madridu Zdeněk Formánek.

Po nezbytném zpravodajském prověření v londýnské Royal Patriotic School byl Bílý v hodnosti záložního nadporučíka (do níž byl povýšen v roce 1933) dne 5. března 1943 prezentován u Pomocné roty Náhradního tělesa v Southend-on-Sea v hrabství Essex. Již 23. března byl přemístěn k velitelské rotě 1. pěšího praporu Čs. samostatné brigády, kde zůstal i po reorganizaci brigády na obrněnou počátkem září téhož roku. Až do 14. ledna 1944 byl zástupcem velitele tankové čety. Následně se stal muničním důstojníkem tankového praporu 1. Mezi tím byl k 28. říjnu 1943 povýšen na kapitána v záloze.

Před odjezdem obrněné brigády na frontu byl však 18. srpna 1944 znovu přemístěn k Náhradnímu tělesu – důvodem bylo to, že se s ním počítalo pro posílení důstojnického sboru čs. jednotek na východní frontě. Následně odjel do SSSR a od 12. ledna 1945 velel štábní rotě 1. čs. armádního sboru. V této funkci také ukončil 2. světovou válku. Dne 22. srpna 1945 odešel do civilu.

Usadil se v Děčíně, kde jej v únoru 1946 ustanovili národním správcem firmy „Adolf Fritsche a spol. – výroba kovového zboží“. Roku 1949 byla firma v důsledku reorganizace průmyslové výroby zrušena. V té době se u Bílého začaly projevovat důsledky zranění páteře, které si přinesl z války, a proto ve svých 50 letech předčasně odešel do penze. Roku 1948 byl povýšený na štábního kapitána v záloze, avšak v roce 1953 mu byla hodnost „upravena“ znovu na kapitána. Orgány státní moci byl sice sledován, avšak bezvýsledně. Jak konstatovala hlášení z místa jeho bydliště, žil v následujících letech životem osamělého a uzavřeného důchodce. Zřejmě i díky tomu se jako bývalý legionář a západní zahraniční voják vyhnul drastičtějším formám perzekuce. Jeho další osudy nejsou známé.

 Jiří Plachý