Zcela specifickým typem kopí byl turnajový dřevec. Turnaje, tvořící součást dvorské rytířské kultury, se objevily ve 12. století ve Francii. Do našich zemí se rozšířily v 1. polovině 13. století a získaly si zde značnou oblibu. Někteří čeští šlechtici dosáhli v turnajových soubojích dokonce evropské proslulosti. Jan I. z Michalovic (po 1260−1306) někdy mezi léty 1293 a 1297 podnikl se svou družinou cestu do Porýní a Francie, kde se zúčastnil řady rytířských turnajů, které skoro všechny vyhrál. Jeho jízda vzbudila v Čechách značnou pozornost, což dokládá i zmínka v Dalimilově kronice. Věhlas Plichty mladšího ze Žirotína (1291−1322) jako výjimečného turnajového rytíře dosáhl až do Anglie a traduje se, že jeho umění na kolbištích ve Francii učarovalo i mladému králi Janu Lucemburskému.
K turnajovým srážkám se užívalo jednoduché kopí z měkkého dřeva, ve spodní polovině s vysoustruženou částí pro uchopení rukou, kterou obvykle chránil kruhový štítek nebo kovový štít upevněný přímo k dřevci. Aby nedošlo k poranění protivníka, byly hroty rozmanitých tvarů nejčastěji zakončeny jakousi korunkou se třemi nebo čtyřmi zaoblenými výběžky.
Ratiště kopí se zapřelo v boku, anebo se pomocí kovového prstence opíralo o sklopný hák na předním plechu turnajové zbroje.