V průběhu transformace zbrojního průmyslu pod vedením ministra války Dmitrije Alexejeviče Miljutina (1816–1912) přijala ruská armáda v roce 1870 do výzbroje pušku Berdan II, jejímž základem se stala konstrukce amerického plukovníka Hirama Berdana (1824−1893), zdokonalená ruským plukovníkem A. P. Gorlovem a ředitelem kanceláře Výzbrojní komise kapitánem K. I. Ginnisem. Objednávky na výrobu těchto pušek dostaly pouze státní zbrojovky v Tule, Iževsku a Sestrorecku. V prvním období výroby v letech 1872–1876 vyrobily závody celkem 185 346 zbraní. V průběhu dalších let 1877–1879 dosáhla produkce počtu 1 169 500 pušek. Jen do roku 1883 měla carská armáda ve výzbroji 1 580 897 pěchotních pušek, 102 192 dragounských, 137 276 kozáckých a pouze 833 karabin.
Snaha zvýšit rychlost střelby jednoranových zadovek přivedla konstruktéra Silvestra Krnku (1825–1903) v roce 1877 k myšlence připevnit pomocí ocelového držáku lepenkovou schránku s náboji na přední část pušky. Střelec tak měl náboje na dosah ruky, což zvyšovalo celkovou rychlost střelby z jednoranové zbraně. Zařízení nazval zrychlič střelby (Schnell-Lader) a carská armáda a námořnictvo ho sice zavedly v roce 1878 do výzbroje, avšak k jeho sériové výrobě přes řadu dalších zkoušek nikdy nedošlo.