Vzduchové zbraně, u nichž tlaková nádoba tvoří odšroubovatelnou pažbu, se rozšířily koncem 18. a počátkem 19. století téměř po celé Evropě. Do této kategorie konstrukčně patří i jediná větrovka použitá jako armádní bojová zbraň – rakouská větrovka vzor 1779, zkonstruovaná Bartlomeem Girandonim (1744−1799). Byla to dvacetiraná opakovačka s trubicovitým zásobníkem podél hlavně a provedené zkoušky prokázaly její účinný dostřel 135 metrů po 10 výstřelech, 110 metrů po 20 výstřelech a 90 metrů po 30 ranách. Dostřel klesal se snižujícím se tlakem vzduchu ve vzduchové nádrži. Dalšími pokusy bylo opakovaně a spolehlivě na malou vzdálenost prostřelováno prkno 25 mm silné.
Kovová nádoba na stlačený vzduch byla opatřena kovovým nebo látkovým potahem, který sloužil jako tepelná izolace při uchopení zbraně, a to jak ve velkém chladu, kdy kov studil, tak při opačných situacích, kdy byla kovová nádrž rozpálena, ať již působením slunečních paprsků nebo rychlým pumpováním při huštění vzduchové nádrže.
Celková délka 1 225 mm, délka hlavně 835 mm, ráže 11,5 mm.