U všech válčících armád, se v průběhu první světové války uplatnila bezdrátová telegrafie spočívající na principu šíření elektromagnetických vln. Před válkou se nejvíce přístrojů nacházelo na lodích. Odhadovalo se, že se ve světě používá 4 až 5 tisíc lodních stanic. Zdokonalení stanic umožnil v průběhu války vynález tříelektrodové elektronky – triody, který učinil, ještě před válkou, Američan Lee de Forest. Výzkum, vedoucí ke zdokonalení triody pro vojenské účely, vedl francouzský badatel generál Ferrié. Díky tomu se podařilo sestrojit moderní triodu, kterou na konci první světové války používaly všechny bojující státy. Již v roce 1915 zkonstruovali Francouzi malý elektronkový vysílač pro letadla, což umožnilo doslova revoluci v jejich používání jako pozorovacího prostředku pro zaměřování dělostřelecké palby. Na počátku roku 1917 měli Francouzi ve výzbroji již několik tisíc malých elektronkových vysílačů a přijímačů. Americký přijímač BC-14 tvořil spolu s vysílačem BC-15 součást soupravy SCR-54A pro dělostřelecké pozorovatele. Jeho prostřednictvím přijímalo dělostřelectvo pokyny od pozorovacích letadel nebo balónů.
Největší výhodou radiotelegrafie zůstalo v průběhu války rychlé spojení bez velké námahy a její odolnost vůči nepřátelské palbě. Tato rychlost byla za války značně snížena zdlouhavým šifrováním a dešifrováním a zbytečnou délkou depeší. Nevýhodou se naopak jevila potřeba dobře vycvičeného personálu a snadný nepřátelský odposlech nešifrovaných zpráv. Ruská porážka u Tannenbergu, na přelomu srpna a září 1914, jasně ukázala, jak je nebezpečná špatná organizace a nekontrolovaná činnost radiotelegrafní sítě.