Po celou dobu 1. světové války zdokonalovaly všechny bojující strany přístroje pro bezdrátovou telegrafii. Týkalo se to i zemní telegrafie používané především pěchotou v přední linii ke spojení s velitelstvím pluků. Stejně jako v bezdrátové telegrafii se využívalo šíření elektromagnetických vln, v tomto případě šlo ale o šíření nízkofrekvenčních vln zemí. Stanice nevyžadovaly stavbu antén. Tato výhoda však byla do jisté míry eliminována nízkým dosahem, asi 2 km. Stanice byly vybaveny dvěma přibližně 50 m dlouhými dráty rozbíhajícími se do stran. Na konci byl každý opatřen kotvou (silným hřebem) upevněnou do země. Jejich prostřednictvím vysílal vysílač elektromagnetické vlny do země a přijímač je opět přijímal.