Od 15. září 1916 se na bojištích objevuje zcela nový bojový prostředek – tank. Jako první jej ve snaze překonat bezvýchodnost zákopové války nasadili Britové.
Na počátku vzniku této zbraně stáli dva britští konstruktéři Ernest Swinton a Maurice Hankey. Pat zákopové války je přivedl na myšlenku „pozemních lodí“ – Landships, kterou záhy podpořil i první lord admirality Winston Churchill. Nakonec si britská armáda objednala sto obrněnců. Jejich první nasazení proběhlo v bitvě na Sommě. Plukovník Swinton doporučoval, aby tanky byly nasazeny k útoku za svítání a ve velkém počtu. Požadoval, aby útoku nepředcházela dělostřelecká příprava, protože pro neohrabané obrněnce by mělo území, které měly překonat, zůstat relativně nedotčené. Při útoku však byly tanky rozptýleny a jako podpora pěších jednotek bylo použito jen několik desítek kusů. Nasazení těchto technicky nedokonalých strojů tudíž nepřineslo očekávaný výsledek. V budoucnu ale tanky rozhodovaly o výsledku bitev i válek.
První britský bojově nasazený tank Mark I měl ve výzbroji dva šestilibrové námořní kanony ráže 57 mm v bočních kasematách, případně místo nich kulomety. Jeho pancíř měl tloušťku od 6 do 12 mm a celý stroj vážil 28,4 tuny. Poháněl jej benzínový motor o výkonu 105 koňských sil (78 kW) a dosahoval maximální rychlosti 4,5 km/h. Dojezd byl pouhých 37 kilometrů. Osádku tvořilo osm mužů.
Tank Mark byl postupně zdokonalován. Varianta Mark V byl vylepšenou verzí tanku Mark IV. Byl sice v několika ohledech lepší než Mark IV, především díky novému systému řízení, převodovce a motoru o výkonu 150 koní, ale v jiných oblastech zaostával. Zejména v nedostatečném větrání, které vedlo k otravě posádky oxidem uhelnatým. Poprvé byl nasazen v červenci 1918 na západní frontě v bitvě u Hamelu, poté v bitvě u Amiens a na Hindenburgově linii během závěrečných měsíců první světové války.