16 Rakousko-uherský těžký kulomet Schwarzlose vzor 1907/12, zabavený československými legionáři během útoku

Podunajská monarchie, spojenec vilémovského Německa, sice disponovala před válkou omezeným množstvím kulometů Maxim M. 4 a Škoda M. 93 (Salvator-Dormus), využívaných především v opevněních, avšak páteř její pěchotní výzbroje tvořily kulomety Schwarzlose M.7 a M.7/12 v ráži 8 mm Mannlicher M. 93. Zbraň nesla jméno svého tvůrce, německého konstruktéra Andrease Wilhelma Schwarzlose (1867–1936), majitele zbrojovky v Suhlu (Waffenfabrik Schwarzlose, Suhl), od něhož zakoupila počátkem roku 1905 zbrojovka Oesterreichische Waffenfabriks- Gesellschaft (OEWG) ve Štýru výrobní práva na výrobu kulometu. Důvody, proč rakouská armáda zavedla v té době nepříliš prověřenou konstrukci, spočívaly především v nižší výrobní náročnosti vzhledem k menšímu počtu součástí zbraně. Iniciační význam pro zavedení zbraně měla přednáška tehdejšího plukovníka generálního štábu a později polního zbrojmistra Leopolda Schleyera von Pontemalghera (1858–1920) z roku 1903.

Ačkoliv štýrská zbrojovka zahájila výrobu kulometů již v roce 1905, k oficiálnímu zavedení do výzbroje kulometu pod označením M. 7 došlo teprve 8. ledna 1908 na základě doporučení technické vojenské komise. Rekonstrukcí závěrového mechanismu a drobnými úpravami vznikl v průběhu let finální vzor 7/12, vyznačující se také vyšší teoretickou kadencí oproti původnímu vzoru M. 7.

Na rozdíl od Německa vyráběla kulomety Schwarzlose pro potřeby všech útvarů v monarchii pouze monopolní zbrojovka ve Štýru. Jestliže na počátku války měla rakouská armáda k dispozici okolo 4000 kulometů Schwarzlose, tak na konci válečného roku 1918 dosáhla celková produkce ve štýrské zbrojovce 52 000 kusů.

Těžký, vodou chlazený kulomet Schwarzlose fungoval na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zásobování zbraně sloužil tkaný textilní pás, plněný 250 náboji ráže 8 mm Mannlicher M. 93.

Hmotnost samotné zbraně bez naplněného chladiče a olejové nádrže obnášela 17,2 kg, s olejem a vodou pak 22,7 kg. Třínohý podstavec, umožňující nastavení do palebných výšek 250, 450 a 600 mm, měl hmotnost 18,5 kg. Když připočteme hmotnost štítu 20 kg (Schutzschild M. 7/9), pak celý kulomet v palebném postavení představoval při přesunu transport 61,2 kg, ovšem bez nábojů. Pevnostní verze měly navíc ještě na chladiči pancéřový štít, jenž chránil poměrně tenké tělo chladiče před ničivými účinky střepin dělostřeleckých granátů. Snaha vylehčit celou sestavu vedla v průběhu války k vývoji lehké, avšak málo stabilní trojnožky, takže hmotnost zbraně bez štítu tak klesla na 28,5 kg. Ke slovu přišly v průběhu války rovněž adaptace, spočívající v připevnění dvojnožky na chladič zbraně, což zvyšovalo mobilnost kulometu. Možnosti snižování hmotnosti omezoval především rozměrný chladič a celková konstrukce nemohla být přizpůsobena tak, aby kulomet plnil funkci lehké, jedním mužem ovladatelné zbraně.

Exemplář z roku 1917 získal tehdejší Památník odboje v srpnu 1921 darem od velitelství 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad jakožto trofej z bitvy u Zborova 2. července 1917.