Moderní válka s sebou přinesla zvýšenou míru smrtelných destruktivních zranění, která prakticky znemožňovala identifikovat totožnost padlého. Morálku nahlodávající obava o osud tělesné schránky i praktická potřeba vojenské agendy vedla v poslední třetině 19. století ve většině evropských armád k zavedení identifikační známky. Smysl byl jednoduchý – v případě úmrtí majitele měla známka nošená obvykle kolem krku nebo zápěstí umožnit jeho jednoznačnou identifikaci.
Identifikační známky nosili i vojáci československé vojenské jednotky v SSSR. Jednalo se o jednoduchý plíšek s vyraženým malým státním znakem a evidenčním číslem vojáka, který se zavěšoval na šňůrku kolem krku. Známky se vyráběly svépomocí v dílnách jednotky, potřebný plech pocházel z odpadního materiálu, většinou obalů od konzerv. Známky se vydávaly jednotlivě, nikoli v páru, a mezi vojáky získaly familiární přezdívku „lvíček“.
Naproti tomu identifikační známky německé armády obsahovaly kromě jednotky a čísla v některých případech i krevní skupinu. Na rozdíl od sovětských a československých známek byly rozděleny perforovanou linkou na dvě stejné poloviny. V případě úmrtí majitele se jedna polovina odlomila pro potřeby vojenské evidence a druhá zůstávala s tělem pro případ pozdější identifikace.