V průběhu ledna 1943, když ztratila poslední vhodná letiště pro zásobování a odsun raněných, vrcholila ve stalingradském kotli agónie německé 6. armády generála Friedricha Pauluse. Jako jediná možnost se jevila snaha o shoz potřebného materiálu ze vzduchu pomocí padákových kontejnerů.
Jednalo se o válcovité těleso o průměru 350 mm z ocelového plechu ve tvaru letecké pumy s dvířky, které bylo možné odhazovat z letounu buď z klasických závěsníků, nebo prostě jej vyhazovat ručně z otevřených vrat transportního letounu. Kontejner se po odhozu zbrzdil vlastním padákem, který byl vypuštěn předem nařízeným časovacím mechanismem a dopadl volně k zemi, aniž by poškodil nesený náklad. V tělese kontejneru o délce 1 650 mm byly uloženy čtyři nezávislé válcové schránky s vlastním uzavíráním, do kterých bylo možné uložit drobnější materiál, jako střelivo, potraviny nebo léčiva. Padák byl umístěn v zadní části, která byla opatřena stabilizačními ploškami, umožňujícími přesnější odhoz.
Jako zajímavost jistě poslouží i fakt, že tento exponát si v devadesátých letech minulého století zahrál ve velice zdařilém snímku „Stalingrad“. Tam se snášel po odhozu z Junkersu Ju 52/3m a dostali jej vyhladovělí a promrzlí němečtí vojáci. Místo toho, aby nalezli potraviny nebo léky, sypaly se z jeho útrob železné kříže, určené pro vyznamenané obránce kotle.