V prvních poválečných letech byl spojovací materiál doplňován především pokračující válečnou výrobou domácího průmyslu a nákupy spojovacích prostředků sovětského, britského a amerického původu, což typovou roztříštěnost ještě umocňovalo. Snaha o unifikaci výzbroje s Rudou armádou, zakotvená v Košickém vládním programu, byla na přelomu 40. a 50. let v případě spojovacího vojska zcela iluzorní. Při inventarizaci v roce 1949 bylo u pozemního vojska zaznamenáno 5 800 kusů nejrůznějších typů rádiových zařízení. Pouze necelých 10 % ale připadalo na sovětské či angloamerické přístroje. Československá armáda převzala do výzbroje na 80 typů německé spojovací techniky určené pro všechny velitelské stupně. Kořistní technika byla pro potřeby československého spojovacího vojska upravována přestříkáním panelů a přinýtováním českých štítků. Sovětské, britské a americké konstrukce byly zastoupeny pouhou desítkou typů. Značná typová roztříštěnost přinášela neustálé problémy jak v rámci výcviku, tak i v logistickém zabezpečení náhradních dílů a součástek. Pro akceschopnost armády představovala největší omezení problematická schopnost součinnosti mezi jednotkami vybavenými rádiovou technikou zcela různorodé provenience.