Řadu velmi originálně konstruovaných samopalů rozšířily v roce 1947 prototypy Josefa Kouckého (1904–1989) s označením ZK 471 a ZK 471 p. Obě zbraně, nabídnuté v červnu 1947 Vojenskému technickému ústavu (VTÚ), se lišily pouze provedením s dřevěnou pažbou a se sklopnou ramenní opěrkou. Na rozdíl od jiných zbraní měly prototypy zásobník uložen šikmo v pouzdře závěru tak, aby při střelbě docházelo k minimální změně těžiště zbraně. Zcela neobvyklé řešení vratné pružiny spočívalo ve využití spirálového pera.
Vzorek pěchotního provedení předala zbrojovka VTÚ v červenci 1947 a výsadkářskou verzi slíbila dodat v září. V listopadu 1947 potvrdilo MNO objednávku na oba prototypy samopalů ZK 471 a ZK 471 p. Komplikovaná konstrukce nedávala dobré předpoklady pro spolehlivou funkci za ztížených podmínek, takže ani jeden prototyp se do užšího výběru nedostal a oba samopaly se tak staly pouze epizodní záležitostí poválečného vývoje.