Směrnice pro vývoj střeleckých zbraní z dubna 1946 počítala s vývojem nové armádní pušky v ráži 7,62 mm, avšak s bezokrajovou nábojnicí. Vojenský technický ústav (VTÚ) prosadil nutnost vývoje náboje se sníženým výkonem. Vedoucí oddělení balistiky a konstrukce munice Zbrojovky Brno ing. Alois Farlík (1900–1985) vyvinul v roce 1947 náboj ráže 7,5 x 45 mm, použitý u řady poválečných vývojových zbraní.
Vývoj opakovaček v ráži 7,5 mm probíhal ve dvou liniích. První představovaly pušky konstruované ing. Jeronymem Kynčlem (1899–1963), označované písmenem K, druhá linie vycházela z návrhů ing. Františka Holka (1894–1963) a její jednotlivé typy nesly v označení písmeno P.
Nejstarší Holkova puška s označením P 1 se od dalších prototypů lišila především maximálním využitím plechových výlisků, jež měly částečně nahradit dřevěné části pažby a zlevnit tak výrobu zbraně. Holkovy prototypy P 1 a P 3 zkoušela vojenská správa v říjnu 1948 a porovnávala je z hlediska přesnosti střelby s puškami vz. 24 a K 98k. Pušky v ráži 7,5 mm vykazovaly srovnatelnou přesnost se standardními armádními opakovačkami, což podpořilo další vývoj.