Čs. vývojový krátký samopal (útočná puška) LADA-KrS

Na prahu 70. let minulého století se stále zřetelněji ukazovalo, že vývoj pěchotních zbraní směřuje především k využití nábojů malé ráže, jež otevíraly novou perspektivu z hlediska vnější a terminální balistiky, ale také umožňovaly zvyšování palebného průměru neseného jednotlivcem.

Výzkumný a vývojový ústav Závodů všeobecného strojírenství (VVÚ-ZVS) Brno sice obdržel v listopadu 1973 požadavek ze strany federálního ministerstva národní obrany (FMNO) na zpracování rámcových materiálů osobní automatické zbraně na bázi samopalu vz. 61 a univerzální zbraně jednotlivce, srovnatelné se zavedeným samopalem vz. 58 ve všech variantách a s předpokládaným ukončením vývoje v roce 1980, avšak k dalšímu posunu tehdy nedošlo. Na základě Vědecko technického a ekonomického rozboru (VTER) s názvem „Ruční zbraň“ z roku 1973 vznikl v roce 1977 úkol „Univerzální ruční zbraň – samopal a ruční kulomet ráže 5,45 mm – LADA“, v jehož rámci měl být řešen soubor zbraní jednotlivce, zařízený na sovětský náboj ráže 5,45 x 39 mm, s předpokládaným zakoupením licence na výrobu střeliva.

První úvahy směřovaly k rekonstrukci samopalu vz. 58 na nové střelivo s alternativou vývoje ručního kulometu na stejné bázi. Z ekonomického hlediska stála na počátku především snaha v maximální přípustné míře využít stávajícího výrobního zařízení v tehdejším Přesném strojírenství v Uherském Brodě. V neposlední řadě by navržené alternativy snížily náklady na vývoj, realizovatelný v podstatně kratším časovém úseku než vývojové práce na zcela nové konstrukci. Úvahy a rozbory problematiky přechodu na novou ráži pokračovaly i v dalších letech.

O budoucím směru vývoje nebylo zdaleka jasno ještě v roce 1982, kdy zainteresované složky řešily technicko ekonomické části úkolu LADA, z nichž tehdy vycházely stále tři možné varianty řešení univerzální zbraně jednotlivce. První počítala se zmiňovanou rekonstrukcí stávajícího samopalu, druhá s vlastním vývojem zbraně v ráži 5,45 mm a třetí spočívala v licenční výrobě sovětských zbraní AK-74 a ručního kulometu RPK-74. Následně zvolená alternativa vlastního vývoje sice představovala nejobtížnější z uvažovaných, avšak sledovala kontinuitu uchování kapacit výzkumně vývojové základny konstrukce zbraní v ČSSR.

Řešení zbraně na náboj, vyráběný tehdy pouze v Sovětském svazu, nebylo tak jednoduchou záležitostí, jelikož spolupráce se sovětskými odborníky existovala pouze na bázi příležitostných vyžádaných konzultací na dané téma, oboustranné předávání poznatků nepřipadalo ze sovětské strany v úvahu.

Schválené takticko-technické požadavky (TTP), formulované v březnu 1985 ze strany zadavatele vývoje, tedy FMNO, stanovily pro samopal maximální hmotnost zbraně bez zásobníku 2,7 kg, délku do 850 mm, možnost střelby jednotlivými ranami a krátkými dávkami, účinnou dálku střelby 400–500 m, se zaměřovačem až do vzdálenosti 600 metrů a zásobník měl pojmout 45 nábojů ráže 5,45 mm. Pro kulomet požadovalo MNO maximální hmotnost 4 kg, délku zbraně do 1100 mm, účinnou dálku střelby mezi 600–700 metry. Kapacita zásobníku měla být pro oba typy zbraní shodná, požadovaná teoretická kadence činila 800 ran/min.

Volbu principu zbraně TTP nestanovily s výjimkou logického požadavku na uzamčení závěrového mechanismu. Obě zbraně však měly mít sklopnou ramenní opěrku, možnost střelby jednotlivými ranami a dávkami, ale pouze u samopalu byl uveden požadavek na vyřešení možnosti střelby tříranovou dávkou. Požadovaná životnost činila u samopalu 10 000 ran a u ručního kulometu dvojnásobek. Počet zádržek neměl překročit 0,2 % při střelbě za běžných a 0,5 % za ztížených podmínek. Požadavek stavebnicového systému s vysokou využitelností součástí pro obě zbraně vycházel především ze sovětské koncepce zbraní Kalašnikov, byť jeho předobraz bychom našli také u amerického systému Stoner 63, případně u projektu URZ Jiřího Čermáka. Technické podmínky také zavedly krycí názvy jednotlivých objektů, takže samopal byl veden pod názvem LADA-S, kulomet měl označení LADA-K a vývoj náboje se skrýval pod názvem LADA-N.

Vývoji zbraní v ráži 5,45 mm předcházely výzkumné práce, prováděné v letech 1984–1985 v rámci víceoborového státního úkolu SRÁZ A 010, uzavřené oponentním řízením ke konečnému projektu v prosinci 1985. K vlastnímu zahájení prací na úkolu LADA-Z, což bylo souhrnné označení zbraňového souboru, došlo v lednu 1986 a řešením nové zbraně byl pověřen ing. Bohuslav Novotný, s nímž na něm spolupracovali doc. Ing. Miloslav Fišer, CSc., ing. Milan Mališ, ing. Radim Rosický, Jindřich Jakubec, ing. Zbyněk Francus, od dubna 1986 také ing. Jan Demel. Svojí hřivnou přispěl také Jiří Čermák, jenž pro novou zbraň vyřešil omezovač dávky.

Paletu zbraní rozšířila konstrukce krátkého samopalu, později označovaného LADA-KrS, s jehož vývojem se počítalo již při specifikaci TTP v roce 1985, avšak jeho zařazení do vývoje muselo projít návrhem na změnu státního plánu v dubnu 1986. V principu se jednalo o zkrácenou verzi zbraně standardního provedení LADA s požadovanou maximální hmotností 2,5 kg bez zásobníku, účinnou dálkou střelby 250–300 m a maximální délkou zbraně 670 mm.

První prototyp byl sestaven až v červenci 1987 z dílů samopalu a kulometu, přičemž odlišné součásti byly vyrobeny nové. S ohledem na stavebnicový systém se nepodařilo u prototypu dodržet předepsanou maximální hmotnost, jelikož vážil 2,88 kg. V průběhu podnikových zkoušek během srpna 1987 absolvovala zbraň 2953 ran s poruchovostí 0,07 % za normálních podmínek, ztížené podmínky přinesly zvýšenou poruchovost 0,35 %. Rozptylové charakteristiky měl prototyp přibližně o 40 % větší než u standardního samopalu LADA-S.

Souběžně se zkoušením krátkého samopalu probíhala výroba dalších 10 prototypů. V průběhu září a poloviny října 1987 proběhly se třemi krátkými samopaly, třemi standardními kusy a čtyřmi kulomety doplňkové podnikové zkoušky, jejichž výsledkem kromě nesplnění požadavků na hmotnost a přesnost bylo zjištění, že požadavek na splnění životnosti kulometu je plněn pouze z 85 %.

Zcela neočekávaně vzneslo FMNO v březnu 1988, na základě oponentního posudku Výzkumného ústavu 010 ve Slavičíně, požadavek na vzájemnou zaměnitelnost zásobníků se sovětskými zbraněmi řady AK-74. To však znamenalo překonstruování podávacího a zasouvacího uzlu. Přepracování projektu proběhlo v mimořádně krátké době, jelikož ještě v březnu a v dubnu si nové uspořádání konstrukční tým ověřil na funkčním vzorku. Další vyrobené prototypy již měly zásobníky kompatibilní se sovětskými zbraněmi.

Na základě nařízení náčelníka generálního štábu ČSLA ze dne 27. října 1989 proběhly ve dnech 1.–10. listopadu 1989 ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice vojskové zkoušky se samopaly, krátkými samopaly a ručními kulomety LADA, dodaných do zkoušek po pěti kusech. V průběhu oněch deseti dní posuzovala zkušební komise nejen splnění takticko technických podmínek, ale především vhodnost manipulace při přípravě ke střelbě a v průběhu střelby, ověřovala využití mířidel za různých světelných podmínek, použitelnost zbraní při boji zblízka, manipulační vlastnosti přepravních truhlíků na zbraně a řadu dalších nezbytných aspektů. Výsledné hodnocení „vyhovující“ si z vojskových zkoušek odnesly všechny tři verze zbraní LADA.

V důsledku politických změn již k zavedení zbraňového souboru do výzbroje ČSLA nedošlo. Celkově tak během let 1986–1989 vzniklo v průběhu vývoje 48 prototypů, z nichž pouze 13 kusů bylo v provedení LADA-KrS.

Exemplář s číslem 8325 z roku 1989 získalo muzeum v roce 1991 darem od VÚ 010 Slavičín.

Ráž: 5,45 x 39 mm

Celková délka: 671 mm (se sklopenou opěrkou: 432 mm)

Délka hlavně: 185 mm

Délka záměrné: 331 mm

Hmotnost se zásobníkem na 30 nábojů a popruhem: 2772 g

Teoretická kadence: 810 ran/min.