Nejmladším bojujícím příslušníkem československé jednotky v Tobrúku, přestože se někde (dokonce i ve vzpomínkách Karla Klapálka!) objevují jiná jména, byl vojín František Starý, narozený 10. června 1924 v severočeských Mikulášovicích u Šluknova.
Syn legionáře, který kvůli německé mamince mohl po dovršení plnoletosti skončit v uniformě wehrmachtu, utíkal za hranice dvakrát. Klouček, který se měl vyučit řezníkem, vychovaný k obdivu k legionářům a v souladu s věkem hltající rodokapsy poprvé odjel z domova na kole (!) již 8. listopadu 1939 z Bělé pod Bezdězem. Zadržen byl až 4. prosince v rakouském Innsbrucku a kvůli nízkému věku (15 a půl roku) za svoji „potulku“ přes hranice dostal „jen“ tři měsíce… Jeho druhý útěk o rok a deset dní později byl už úspěšný, a tak se nakonec přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko dostal v lednu 1941 do řad 2. roty Čs. pěšího praporu 11 – Východního mezi budoucí Klapálkovy „tobrúcké krysy“.
Při příchodu k jednotce zapřel své jméno. Jen tak se mohl dostat k československému vojsku. Tehdy mu bylo 16 let, šest měsíců a 14 dní! Přesto jeho mládí nebylo v rozporu s vlastnostmi pravého pouštního bojovníka. Jeho posudek za službu v Tobrúku zní opravdu úctyhodně: „V pevnosti Tobrúku vykonával funkci úderníka. Byl velmi statečný až riskantní. Velmi dobře se osvědčil jako člen nočních hlídek, dobrovolně se hlásil vždy do nebezpečných situací. Velitel praporu udělil mu písemné pochválení za statečnost před nepřítelem.“ Během služby v Tobrúku byl 8. března 1942 zraněn a později bojoval pro změnu při obléhání německé posádky přístavu Dunkerque.
Po únoru 1948 raději odešel z vlasti do exilu a zemřel zcela zapomenut ve Velké Británii 28. září 2000.