Jan Šebek se narodil 4. března 1904 v Říčanech u Brna. Po vychození školy se v Brně vyučil strojním zámečníkem. Před válkou pracoval jako montér v brněnské Škodovce. Krátce po okupaci, 13. června 1939, se rozhodl odejít z vlasti. Díky jeho kontaktům s odbojem se mu přechod podařil napoprvé a o pět dní později byl prezentován v rodící se čs. jednotce v Krakově.
S takzvaným Československým legionem se 19. září 1939 dostal do sovětského zajetí. Československé vojáky v něm však čekal o poznání příznivější osud než jejich polské kamarády. Po malých skupinách byli propuštěni a odesíláni do zahraničí. V létě 1940 přijel Šebek na Střední východ, kde se s Československým pěším praporem 11 – Východním zúčastnil bojů v Sýrii a v obleženém Tobrúku, za něž obdržel Čs. válečný kříž. Předposledního říjnového dne roku 1942 byl během výkonu služby těžce zraněn. Jeho zranění si vyžádalo amputaci levé nohy nad kolenem. I když se mohl dočkat konce války v zázemí, dobrovolně požádal, aby mohl zůstat v armádě. V létě 1945 se z Velké Británie vrátil do osvobozené vlasti.
Po demobilizaci se stal národním správcem penzionu Alice v Karlových Varech. Po únoru 1948 se spolu s několika svými přáteli rozhodl pomáhat lidem, kteří byli ohroženi novým režimem. Počátkem května 1948 zařídili přechod hranic pplk. Jiřímu Štěrbovi a poslanci čs. národně socialistické strany Františku Klátilovi. Oba byli za války zahraničními vojáky. Jejich pomoc však byla vyzrazena a Šebek byl spolu s dalšími zatčen a odsouzen.
Ve vězení strávil bez ohledu na zhoršující se zdravotní stav rok. To byl však teprve začátek – byla mu odebrána invalidní renta, hodnost podporučíka v zál., a až po řadě měsíců, kdy žil jako žebrák z dobrodiní cizích, byl zaměstnán jako pomocný dělník. Roku 1969 jej rehabilitovali, avšak rehabilitační rozsudek byl v nastupující normalizaci opět zrušen. Zemřel 14. dubna 1976.