Jestliže do této chvíle nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl jít jinou než duchovní cestou, nyní ani na okamžik neváhal a mezi prvními se přihlásil do formující se čs. zahraniční armády. Začátky byly těžké. Odjel do Francie a narukoval jako řadový vojín. V červnu 1940 se jako jediný kněz účastnil s čs. divizní pěchotou ústupových bojů. Za statečnost v první linii byl po příjezdu do Velké Británie vyznamenán Čs. válečným křížem 1939.
Během nuceného pobytu na britských ostrovech se snažil přispět k udržení morálky čs. vojáků – uspořádal desítky osvětových přednášek, filmových představení, vydal (často za své peníze) desítky knížek. Nevedl boj jen proti nenáviděným nacistům, ale i proti materialistickému pojetí odboje. Svou víru však nikomu nevnucoval a respektoval odlišný názor. Po invazi odjel jako polní kaplan tankového praporu 1 Československé samostatné obrněné brigády na frontu k Dunkerku, kde zůstal do konce války. Po skončení války překvapivě zůstal v armádě jako důstojník obnovené duchovní služby z povolání. Pro mnohé komunisty byla jeho činnost již během války trnem v oku. Po únoru 1948 byl jednou z prvních obětí čistek: postaven mimo službu, krátce vězněn a následně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody. V červenci 1951 jej režim nezákonně internoval v „koncentračním klášteře“ v Želivě a později v Hájku u Kladna, odkud byl propuštěn v dubnu 1953. Vrátil se do duchovní služby, avšak nemohl sloužit ve farnostech, kde by měl „příliš velký vliv“. Do důchodu odešel v roce 1990, ve svých 84 letech. Zemřel o pět let později, 13. dubna 1995. Za necelý měsíc byl jmenován generálmajorem in memoriam.