Když v úterý 8. května osobně řídil zpevňování a zvyšování jedné z pražských barikád, byl zasažen střepinami nepřátelské letecké bomby a utrpěl zranění plic a hrdla. Spolubojovníci jej transportovali do Schneiderova sanatoria, kde se ho lékaři snažili zachránit. Přes veškeré jejich úsilí však velitel obrany rozhlasu zemřel prvního dne svobody, 10. května 1945.
Jaroslav Záruba se narodil 26. dubna 1907 v Třeboni do rodiny stavitele. Po maturitě na gymnáziu absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od 1. října 1928 nastoupil vojenskou prezenční službu, během níž vystudoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a Vojenskou akademii v Hranicích. Jaroslav Záruba tehdy našel v armádě smysl života a opustil nadějnou profesní dráhu civilního právníka. Od července 1931 velel četě, nejdříve pěšího pluku 22 v Jičíně, od září 1933 cyklistického praporu 1 v Jaroměři.
Prošel pak výcvikem na leteckého pozorovatele pěchoty a až do likvidace československé armády působil u pěšího pluku 21 v Čáslavi, kde velel rotě. Po vzniku protektorátu byl k 30. červnu 1939 propuštěn ze svazku armády a převeden do stavu vládního vojska, sloužil u praporu 1 v Praze. Od roku 1943 měl hodnost hejtmana I. třídy (jak se ve vládním vojsku nazýval štábní kapitán).
Již od roku 1942 se účastnil protinacistického odboje jako člen skupiny štábního kapitána Jana Pulkrábka. Po zahájení Pražského povstání se okamžitě zapojil do bojů o budovu Československého rozhlasu na pražských Vinohradech. Když se podařilo porazit a odzbrojit Němce ovládající objekt, začal organizovat jeho obranu. Velel výstavbě barikád v okolních ulicích a přes ostřelování i letecké bombardování celou dobu povstání setrval na bojovém stanovišti. Nakonec byl zasažen střepinami.
Jeho ostatky pochovali 16. května na pražských Olšanských hřbitovech, později je však přemístili do rodinné hrobky v rodné Třeboni. Památku Jaroslava Záruby připomíná deska na budově rozhlasu, náhrobek v Třeboni i památník před gymnáziem, v němž studoval.