První sezóna výzkumu dr. Janské na Sionu v roce 1961 přinesla nálezy železných hrotů šipek z kuší před plášťovou hradbou kamenného jádra hradu. Nálezy byly interpretovány tak, že útočníci překonali 6. září 1437 hlinito-kamenité hradby předhradí a obránci se stáhli do hradu, kde ještě vzdorovali. Množství hrotů bylo nalezeno v dalších sezónách uvnitř hradu, ale největší sumu nálezů přinesl systematický detektorový průzkum v letech 2010‒2012. Jednalo se o hroty šipek vystřelených jak obránci na svahy za říčkou Vrchlicí, tak šipky útočníků pod hradbami. Při podobném výzkumu je zásadní přesné zaměření nalezených střel a šipek a jen tak je možno provést prostorovou analýzu a rekonstruovat průběh boje. Z rozměrů a hmotnosti šipek vyplývá, že na bližší vzdálenost, tzn. ca 100 m, se střílelo šipkami s hroty o délce 5-6 cm a hmotnosti okolo 40 g, kdežto na vzdálenost až 150 m měly hroty délku 7-8 cm a hmotnost okolo 50 g. Z toho vyplývá užívání kuší lehčích, napínaných hákem na opasku, kdy střelec vložil nohu do třmenu na čele sochy/pažby, tětivu zaháknul za opasek a sešlápnutím natáhnul lučiště a tětivu zasadil do ořechu, válečku se žlábkem a otvorem pro pákový spouštěcí mechanismus. Těžší zbraně se natahovaly hevery, pákovými či kladkovými, nasazenými na týl pažby. Rychlost palby u lehčích kuší se mohla pohybovat okolo tří výstřelů za minutu, u těžkých s kladkovými hevery po jednom výstřelu. Tím se kušník rovnal střelci z hákovnice či píšťaly a i dostřel a účinek byl srovnatelný. Oproti lučištníkovi byl výcvik mnohem kratší a zvládli jej i méně fyzicky zdatní jedinci.
Ve sbírce VHÚ je řada šipek nalezených v jádru hradu při výzkumu v letech 1961 až 1964. Prezentované patří k těžším a do hradu byly tedy vystřeleny z protilehlých, západních svahů Vrchlice ze vzdálenosti cca 150 m.