Řád Bílého lva „Za vítězství“ byl formálně založen ještě v londýnském exilu v únoru 1945. Po právní stránce se jednalo o vůbec první řád toho jména, který mohl získat československý občan (pův. Řád Bílého lva z roku 1922 byl určen výhradně pro cizince). Z dobových pramenů je možné dedukovat, že na rozdíl od jiných druhoválečných dekorací československé provenience neměl mít tento řád pouze jednorázový charakter a s jeho udílením se počítalo i v delší budoucnosti v roli nejvyššího vojenského vyznamenání osvobozené republiky. Mezi jeho recipienty patřil prezident Beneš, stejně jako další spojenecké hlavy států, nejvyšší patra československé i spojenecké generality a také vojáci, kteří prokázali vynikající bojové schopnosti nad rámec těch, k jejichž odměnění postačovala Medaile Za chrabrost nebo Československý válečný kříž 1939.
Patrně i z důvodu jeho londýnské provenience (na jeho vzhledu spolupracovali vybraní českoslovenští důstojníci se společností Spink & Son) se brzy po roce 1948 stal trnem v oku novému komunistickému režimu, který začal veřejný prostor i symboly republiky „očišťovat“ ode všeho, co věrně nenapodobovalo kulturní předobraz Sovětského svazu. Proto bylo v roce 1949 rozhodnuto, že se Řád Bílého lva „Za vítězství“ nebude již nadále udělovat a jeho kontinuita byla přerušena. Do roku 1949 se stihlo udělit jen zlomek celkové produkce asi 1000 vyrobených kusů všech tří tříd, zbylá většina byla v následujícím období zničena a stříbrný kov recyklován.
Popis:
Na fotografiích se nachází hvězda Řád Bílého lva „Za vítězství“ I. třídy, která je od II. třídy rozeznatelná pouze pozlacenými zkříženými meči v borduře středového medailonu. Hvězda má průměr 55 mm a tloušťku 10 mm, z faleristického hlediska se tedy jedná o hvězdu relativně drobnou. Její velikost byla evidentně ovlivněna vysokými náklady na výrobu v době končící války. Tento exemplář pochází již z poválečné výroby u firmy Karnet a Kyselý v Praze, zůstal přesto věrný své válečné předloze.
Předložená hvězda je exemplářem, který byl udělen přímo prezidentu Edvardu Benešovi a do VHÚ se dostal s ostatními jeho dekoracemi převodem z původního Památníku osvobození v roce 1951.