Během druhé světové války se několik fašistických vlád v okupovaných zemích západní a střední Evropy (často dosazovaných samotnými nacisty) snažilo napodobit svůj německý vzor v produkci a udělování různých vyznamenání. Němci však k podobným snahám obvykle nedávali svolení. Počítali s tím, že budou v celé Evropě dostačující jejich vlastní německé dekorace. Projekty lokálních režimních medailí měly proto obvykle velmi krátkou životnost.
To byl případ i tzv. Mussertova kříže, který nesl jméno svého zakladatele, nizozemského politika a kolaboranta Antona Adriaana Musserta. Ten vyznamenání založil roku 1941 s úmyslem zdobit jím nizozemské dobrovolníky bojující v řadách SS. Na přímé Hitlerovy námitky bylo však od tohoto záměru upuštěno.
Podobný osud měla i norská obdoba tohoto vyznamenání, kříž „Tapper og Tro“ (Za statečnost a věrnost), který byl načrtnut předním norským kolaborantským politikem Vidkunem Quislingem. Jeho udílení zastavil hned na počátku říšský komisař pro Norsko, místodržitel Josef Terboven. Svůj postup odůvodnil tím, že norské jednotky bojující po boku Němců budou dostávat výhradně německá vyznamenání.
Dekorace sestává z kříže maltézského typu o šířce 38 mm, který nese černý email po svém obvodu a červený ve své ploše. Mezi ramena kříže jsou položeny zkřížené pozlacené meče. V bíle emailovaném středovém medailonu o průměru 20 mm se na averzu nachází hákový kříž podložený dubovými listy, přes který je ve svislé ose runové písmeno (v dané době využívané u nizozemské dobrovolnické divize SS). Na reverzu je v medailonu téhož tvaru i barvy nápis MUSSERT 1941 a opis v mezikruží HOU EN TROU (Za přízeň a věrnost), doplněný dalšími dubovými listy.
35 mm široká stuha modro-bílo-oranžové barvy kopíruje barvy starší nizozemské vlajky, tzv. „Princovy vlajky“ z období odporu proti španělské nadvládě v 16. století.