Na počátku osmdesátých let minulého století se u nás stále více projevovala potřeba vývoje a sériové výroby malých leteckých motorů do výkonu 100 kW. Řešení tohoto úkolu se kromě jiných pracovišť ujala také Katedra spalovacích motorů Vysokého učení technického v Brně. Tam pod vedením Ing. Karla Jaroše, CSc. vznikla velice zajímavá řada malých plochých motorů, později označovaných jako M-10, M-30 a M-60. Tyto jednotky měly podávat výkony od 11 do 100 kW při velice nízkých vlastních hmotnostech.
Asi nejdále se dostal nejslabší M-10 o maximálním výkonu 11 kW. Šlo o dvouválcový dvoudobý vzduchem chlazený motor s protiběžnými písty, bez reduktoru. Jeho klikový mechanismus byl uložen převážně ve valivých ložiscích, takže se vyznačoval velice malými třecími ztrátami. Jako karburátor byl použit standardní motocyklový Jikov, pružně uložený na sacím potrubí. Zapalování bylo jednoduché, bateriové s mechanickým přerušovačem, jehož pohyb se odvozoval od vačky na čepu klikového hřídele. Vrtulový náboj pro vrtuli Aeron V-110 byl přitažen na kužel hlavního čepu kliky a opatřen unašečem pro mechanické startování motoru násuvným elektrickým spouštěčem.
Motor bylo možné použít v tažném i tlačném uspořádání. Svojí úlohu však plnil především jako pohonná jednotka bezpilotního prostředku Sojka E.50, vyvíjeného a stavěného pod patronací VTÚL a PVO jako univerzální prostředek pro vzdušný průzkum i jako mobilní létající cíl pro výcvik letových posádek. Sériovou výrobu těchto motorových jednotek pak zajišťovala První brněnská strojírna, k. p., závod Oslavany.
Jeden z exemplářů motoru M-10, vybaveného tlačnou vrtulí V-110.01, byl do sbírky VHÚ získán převodem z VTÚL a PVO v roce 1996 spolu s letounkem Sojka E.50-10. Následně byl zavěšen v expozici Leteckého muzea VHÚ v Praze-Kbelích, kde je vystaven dodnes.