Průlom u Caporetta aneb Italský debakl na Soči a pronásledování k řece Piavě

Největší porážka italského vojska v první světové válce z podzimu 1917 nese různá pojmenování: píše se o ní jako o bitvě, průlomu, ale i zázraku. Své trojjediné symbolické jméno La Battaglia di Caporetto / die Schlacht von Karfreit / Čudež pri Kobaridu získala po Kobaridu, městu v dnešním Slovinsku, v jehož okolí se odehrálo její první dějství.

La Battaglia di Caporetto, die Schlacht von Karfreit anebo Čudež pri Kobaridu jsou jednou a toutéž útočnou operací, jíž se v souvislosti s předchozími krvavými boji na sočské frontě dostalo i pořadového čísla - stala se dvanáctou a poslední ofenzivou na řece Soči.

Když v květnu 1915 vstoupila Itálie do války na straně Dohody, z celé délky svých hranic s Rakouskem-Uherskem si k útočným operacím vybrala nejvýchodnější část při Jaderském moři. S velkorysým plánem proniknout až do maďarské nížiny a spolu s Rusy přetnout Rakousko-Uhersko ve dví se upnula k oblasti lemované tokem řeky Soči (Isonzo) a na jihu ohraničené břehy Terstského zálivu.

Sotva padesát kilometrů vzdušnou čarou měří od moře k městu Tolminu úsek, na němž královská italská armáda od června 1915 do pozdního léta 1917 podnikla svých jedenáct ofenziv. Jejich bilance je děsivá – více než dva roky bojových operací na vápencovém krasu i na hřebenech Julských Alp stály obě znepřátelené strany dohromady na 1 140 000 padlých, raněných, nezvěstných a zajatých vojáků.

Přestože na sočské frontě vyrážela italská armáda do útoků pokaždé alespoň s dvojnásobnou přesilou v pěchotě i dělostřelectvu, dařilo se rakousko-uherskému vojsku s vrcholným vypětím sil zabránit zásadnímu italskému průlomu - ovšem za cenu postupných územních ztrát. Tíhu bojů nesla pěchota a s ní i pluky odváděné z českých zemí, v jejichž řadách sloužil nejeden z našich předků.

Nejzlověstnější zbraň na sočské frontě představovalo všudypřítomné dělostřelectvo. Před devastujícími účinky jeho palby, před střepinami granátů, úlomky vápence i před šrapnely se vojáci mohli ukrýt v kavernách vyhloubených ve skále, ne tak před bojovým plynem zanášeným do pozic náhlými dělostřeleckými přepady.

Vřava nezměrná

Po jedenácti neúspěšných italských ofenzivách na sočské frontě přešlo 24. října 1917 do útoku rakousko-uherské vojsko výrazně posílené svým německým spojencem. V severněji položeném úseku mezi Bovcem (Flitsch) a Tolminem se proti pečlivě opevněným horským masivům soustředily útočící jednotky vydatně podpořené dělostřelectvem. Jak koncentrovaná palebná síla stála proti italské obraně, vyplývá z vydaných dispozic: každá hrubá a těžká baterie měla za přidělený cíl úsek italské první linie v šíři asi šedesáti metrů.

Dvanáctá ofenziva na Soči začala ve 2 hodiny v noci bubnovou palbou bojovým plynem na cíle ukryté v kavernách - na kulometná hnízda, dělostřelecká palebná postavení, pozorovatelny a velitelská stanoviště. Palba plynovými granáty ustala ve 4 hodiny. Vystřídala ji ničivá palba hrubých a těžkých baterií nárazovými granáty nejvyšší přípustnou kadencí, která trvala od 6 do 8 hodin ráno.

Teprve poté vyrazila pěchota na zteč. Na počátek ofenzivy vzpomínal dvacetiletý praporčík Stanislav Sousedík od c. a k. pevnostního dělostřeleckého praporu č. 9: „Naše baterie vypálila toho dne přes 2 000 15cm granátů. No, vřava to byla nezměrná, jednotlivé detonace se vůbec nerozeznaly, vše to splynulo v pekelné hučení, ďábelské varhany nízké zvukové tóniny. Naše děla byla tak rozpálená, že obsluha z obavy, aby při nabíjení do horkých hlavní nedošlo k předčasné explozi, chladila hlavně houfnic mokrými hadry namáčenými v Isonzu.“

Statisíce zajatých

U Kobaridu se podařilo neuvěřitelné. Nečekaný, hluboký operační průlom obrátil během čtyř dnů italské vojsko na ústup, jenž se mnohde změnil v nezadržitelný útěk. Čtyři sta tisíc rakousko-uherských a německých vojáků v krátké době rozložilo dvě italské armády o více než dvojnásobných počtech.

Celkové ztráty nešťastné dvojice italských armád dosahovaly 84% jejich stavu, jen do zajetí padlo přes 300 000 mužů. Další odhodili zbraně a zamířili z fronty domů. V palebných postaveních a podél ústupových cest zůstaly jako válečná kořist dvě třetiny veškerého italského dělostřelectva.

Dost na tom, že chaos ovládl italské vojsko, panika strhla i civilní obyvatelstvo. Více než milion uprchlíků zamířil do vnitrozemí, blokoval cesty, a tak ještě zhoršil beznadějné italské vyhlídky.

Do Říma mířily apokalyptické zprávy o rozsahu porážky. Poplašné zvěsti působily paniku i ve vládních kruzích. Leonida Bissolati, člen tehdejšího kabinetu, dokonce vyzýval jednoho z předválečných ministerských předsedů k převzetí vlády a vyjednání míru s Vídní. „Itálie skončila. My musíme odejít ze scény. My, kteří jsme si vysnili velkou Itálii. Chtěli jsme vytvořit vojenskou Itálii a zmýlili jsme se,“ psal G. Giolittimu.

Doslova hmatatelná hrozba vyřazení Itálie z bojů a reálná možnost otevření druhé fronty proti Francii přiměla dohodové spojence, aby urychleně přispěchali na pomoc – Velká Británie i Francie poslaly na italské bojiště své divize.

Do 4. listopadu 1917 dosáhly rakousko-uherské a německé jednotky řeky Tagliamenta a 10. listopadu už stály na břehu Piavy – sto kilometrů na západ od granáty rozrytých vápencových pozic, v nichž se rakousko-uherští vojáci tak dlouho pokoušeli přežívat. „Cítili jsme se jako osvobození, když jsme se mohli volně bez krytí pohybovat v terénu bez nebezpečí, že pohybem něco prozradíme, nebo budeme ostřelováni,“ zachytil po letech své dojmy praporčík Sousedík.

Vojáci vyhladovělí a otupělí životem v úkrytech vylezli ze svých postavení a vpadli do úrodných nížin severní Itálie, bohatých na proviant. „Byly přečetné případy náhle a rázem se svalivších a zemřevších neopatrných jedlíků, jichž žaludek nestačil pojmouti všechny dobroty, na které při svém postupu přicházeli. Masové konservy, ovocné a se zeleninou, krabice s kondensovaným mlékem, makarony, salámy a bílý chléb, jakož přečetné zásoby vína, to vše decimovalo postupující regimenty hladovců více než každý, celkem nepatrný odpor, kladený nepřítelem.“ Tak vnímal tragiku euforické situace Josef Váchal.

Deprivovaní vojáci jak u vytržení brali za postupu z té hojnosti, co se do tlumoků vešlo: především jídlo, ale nepohrdli ničím, čeho se na frontě i v hospodářsky vyčerpaném rakousko-uherském zázemí nedostávalo. Rabování, bezúčelné ničení i marnotratné plýtvání se staly průvodním jevem této podzimní ofenzivy.

Otřesená Itálie

Caporetto – italský název městečka Kobaridu – vnímá italština dodnes jako synonymum kolosální porážky. Mohla být však ještě mnohem horší. Naštěstí pro Itálii i Dohodu se podařilo vojska Centrálních mocností zastavit na toku řeky Piavy. Otřesená Itálie ztratila spolu s územím i důvěru ve schopnosti vlastního vojska, ale co bylo rozhodující, nadále setrvávala ve válce.

Ještě jeden aspekt italské porážky stojí za připomenutí: Přiblížila vznik československého vojska v Itálii, když nalomila dlouhodobě rezervovaný postoj italské vlády, která o utváření vojenských oddílů z dobrovolně se hlásících rakousko-uherských zajatců nechtěla zprvu ani slyšet. Stěžejní úlohu při prosazení československých jednotek v Itálii sehráli takzvaní esploratori di guerra – váleční výzvědčíci – čeští zajatci, kteří nabídli své služby italským velitelstvím a na frontě pro ně vykonávali průzkumnou činnost. Trvalo měsíce, než přesvědčivé činy této rozrůstající se hrstky překonaly pochyby a podezření italských štábů.

Paralelně s úspěšnou výzvědnou činností se na zřízení vojska pracovalo v rovině propagační i diplomatické. Slibný kádr dobrovolníků – Čechů i Slováků - se formoval v italských zajateckých táborech už od počátku roku 1917. Teprve v dubnu 1918 však došlo ke smluvnímu ujednání, jež umožnilo postavit československou střeleckou divizi a vyslat ji na frontu.

V jednom ohledu muselo Rakousko-Uhersko svůj nesporný podzimní úspěch vnímat jako Pyrrhovo vítězství. Příčinou se stalo oněch 300 000 italských zajatců, o něž se znenadání muselo postarat, a to za situace, kdy se samo v zázemí potýkalo s nedostatkem potravin i výrobních surovin. Na italské frontě sice došlo k významnému zkrácení linií a ohromná kořist z obsazeného území na čas kompenzovala špatnou materiální situaci, ale vzpoury a stávky, které počátkem roku 1918 otřásaly zázemím podunajské říše, představovaly stále větší hrozbu pro další vedení války.

Tomáš Kykal