První armádní pistolí, zavedenou v poválečném období do výzbroje čs. armády, představovala konstrukce Jana a Jaroslava Kratochvílových z České zbrojovky, n. p., Strakonice. Původní prototyp s označením ČZ 482 vznikl počátkem roku 1948 a byl ještě zařízen na německý náboj 9 mm Parabellum (9 x 19 mm). Měl z technického hlediska perspektivní způsob válečkového uzamčení, jež slibovalo dosažení vyšší přesnosti zbraně vzhledem k axiálnímu pohybu hlavně během funkčního cyklu.
V další fázi vývoje vznikly prototypy s označením ČZ 491, avšak jejich zkoušky nevedly k jednoznačnému výsledku. Zvrat ve vývoji nejen armádní pistole pak znamenalo rozhodnutí o unifikaci střeliva se Sovětským svazem. V prosinci 1950 byl vznesen požadavek na vyřešení pistole v ráži 7,62 mm Tokarev, což přineslo podstatné zásahy do konstrukce zbraně, jež budoucí armádní pistoli neprospěly. Prototypy rekonstruované na sovětský náboj nesly označení ČZ 513, nebo také rid 513 – podle dislokačního kódu, jenž byl továrně ve Strakonicích přidělen v říjnu 1948.
Jelikož zkoušky s pistolemi nepřinášely očekávané výsledky, uvažovalo se o licenční výrobě sovětské pistole Tokarev TT vz. 33. K realizaci však vzhledem k rozsahu příprav sériové výroby nedošlo, a tak byla po řadě zkoušek zavedena v květnu 1952 do výzbroje 7,62mm pistole vz. 52. Její výrobu zahájila strakonická zbrojovka ještě téhož roku a první čtyři tisíce kusů převzala vojenská správa v prosinci. Výroba armádních pistolí běžela ve Strakonicích, nikoliv nepřetržitě a bez problémů, až do března roku 1955 – vyrobeno bylo 206 284 kusů. Ačkoliv při zavedení pistole vz. 52 do výzbroje naší armády byl zadán požadavek na vývoj perspektivnější zbraně v této ráži, přes prototypy vyzkoušené v roce 1954 se situace na řadu desetiletí nezměnila. Pistole zůstala ve výzbroji, ale od roku 1983 ji postupně nahrazovala nová, modernější armádní pistole vz. 82.
Kromě výukových obrazů sloužily k vysvětlení funkcí jednotlivých částí mechanismu zbraně rovněž funkční řezy, na nichž bylo možné prakticky demonstrovat vzájemné mechanické vazby mezi součástkami spoušťového a bicího mechanismu, funkční cyklus závěru a princip jeho uzamčení, včetně zásobovacího mechanismu. K sestavování pistolí pro výrobu funkčních řezů využíval výrobce zpravidla součástek, jež nevyhověly přejímce, ať již pro rozměrovou odchylku, či nesplnění parametrů tepelného zpracování podle výrobní dokumentace.
Funkční řezy pistolí vz. 52 měly dominantně frézovanou pravou stranu, kde oválné okénko na přední části závěru korespondovalo s odfrézováním pravé strany vývrtové části hlavně, což umožňovalo pohled na vedení vratné pružiny na hlavni. Odfrézována byla zprava rovněž nábojová komora, pod ní pak část závěru, odkrývající uložení pravého uzamykacího válečku. Vedení úderníku včetně uložení jeho blokové pojistky odkrývala odfrézovaná zadní část závěru v místě hmatníkových drážek.
Bočnice těla pistole měla velkou část své plochy odfrézovanou, což umožňovalo pozorovat funkci táhla spouště s přerušovačem, záchytu kohoutu a činnost manuální pojistky včetně její vypouštěcí funkce. Podstatná část pravé střenky, vyrobené z plastu pojeného fenylaldehydovou pryskyřicí, byla odfrézována, což vizuálně zpřístupnilo nejen spoušťový a bicí mechanismus, ale také uložení zásobníku v rukojeti. Funkční řezy pistolí vz. 52 tak umožňovaly s použitím školních nábojů 7,62 mm Tokarev (7,62-PiŠk) názornou demonstraci funkce zbraně v celém rozsahu teoretické výuky.
Exemplář funkčního řezu získalo muzeum v roce 1991 převodem z VÚ 1217 Moldava nad Bodvou.