V poválečném Německu, jehož zbrojní průmysl paralyzovala ustanovení versailleské smlouvy, vznikla v průběhu dvacátých let řada zajímavých civilních zbraní, zejména kapesních pistolí v ráži 6,35 mm Browning. S odstupem jednoho století můžeme říci, že informací o výrobě jednotlivých modelů sice přibylo, avšak stále existují modely, u nichž je přesné vymezení období jejich výroby problematické a počet vyrobených kusů je odhadován podle nejvyšších výrobních čísel dochovaných exemplářů.
Továrník a konstruktér Emil Zehner (1845–1919) založil v Suhlu během roku 1909 firmu s názvem Emil Zehner Metallwarenfabrik und Tempergiesserei, tedy továrnu na kovové zboží a slévárnu temperované litiny. Výrobě zbraní se však jeho firma ani okrajově nevěnovala. Není také nic známo o tom, že by se Emil Zehner v předchozích letech zbraněmi nějak zabýval; na svém kontě měl patent na stroje na výrobu vrtáků z roku 1893, v roce 1901 si nechal patentovat zařízení a způsob odstraňování plynových bublin při odlévání kovových trubek.
Ke zbrojní problematice přivedli Zehnera nepochybně příbuzní. Zehnerův bratr měl syna Fritze, jenž se stal hlavním konstruktérem zbraní firmy Sauer & Sohn a věnoval se především konstrukci samonabíjecích pistolí. Modely vyráběné firmou v letech 1913–1938 byly jeho dílem. Aby toho nebylo málo, dcera Fritze Zehnera se v roce 1913 provdala za Huga Schmeissera (1884–1953), konstruktéra samopalu MP 18,I a řady dalších automatických zbraní, působícího ve zbrojních dílnách Theodora Bergmanna v Suhlu. Schmeisserův bratr Hans také pracoval v oboru a je znám konstrukcí kapesní pistole Haenel model I, vyráběné firmou C. G. Haenel.
V roce 1919, kdy Zehner zemřel, přihlásila firma k patentové ochraně řešení spočívající v upevnění hlavně u samonabíjecích pistolí, jež se stalo základem následně vyráběného modelu s obchodním označením Zehna. Německý říšský patent č. 378 452 byl vydán 13. července 1923. Celkem tři patenty z let 1919–1920, znějící na jméno firmy Emil Zehner, jež se týkaly samonabíjecích pistolí, přihlásil Emilův syn Wilhelm Albert Alexander Zehner (1894–1967), jenž převzal po Emilově smrti vedení závodu.
Pistole Zehna měla dynamický závěr a bicí mechanismus tvořil přímoběžný úderník, jehož vodicí tyčinka úderníkové pružiny plnila svým zadním koncem funkci výstražníku, signalizujícímu napnutý bicí mechanismus. Spojení hlavně s tělem pistole zajišťovala zadní válcová část, kolmá k ose hlavně, jež zapadala do lůžka na těle pistole. V přední části držel hlaveň v určené poloze výstupek základny vodicí tyčinky, jenž zapadal do odpovídajícího vybrání pod ústím hlavně. Pojistný mechanismus tvořila manuální pojistka, umístěná na těle nad krčkem rukojeti, a rameno pojistky sloužilo rovněž k zajištění závěru v zadní poloze při rozebírání zbraně.
Pozornosti badatelů neušla nápadná podobnost konstrukcí pistolí Haenel model I a Zehna, jejichž těla vykazovala vysokou rozměrovou a konstrukční shodu s tělem předválečné pistole Dreyse v ráži 7,65 mm. Patentovaný způsob upevnění hlavně u pistole Haenel, přihlášený rovněž v roce 1919, nemohl také zůstat bez povšimnutí. Příbuzenská provázanost sice mnohé vysvětlovala, ale odpověď na otázku, jak to s výrobou těchto pistolí ve skutečnosti bylo, nepřinesla.
Počátek výroby pistolí Zehna lze datovat do roku 1920, avšak s jejím ukončením je to obtížnější; podle značení závěru exemplářů s nejvyššími výrobními čísly, na nichž je uvedeno ohlášení německého patentu (D.R.P a – Deutsche Reichspatent angemeldet), převažuje názor, že jejich výroba netrvala déle, než do konce roku 1923.
V průběhu výroby se pistole Zehna dočkala tří základních variant, z nichž třetí měla zcela odlišný způsob držení hlavně pomocí příčného kolíku, jehož otočení o devadesát stupňů uvolnilo spojení hlavně s tělem pistole. K rozložení zbraně již tedy nesloužila vodicí tyčinka vratné pružiny. Nejvyšší známé výrobní číslo prvního provedení se pohybuje okolo 10 000, u druhé varianty se blíží výrobnímu číslu 22 400 a pistole třetí varianty s dosud nejvyšším zaznamenaným číslem nese číslo 27 051.