Antonín Sochor / 16. 6. 1914 - 16. 8. 1950

Štábní kapitán pěchoty v záloze (generálmajor in memoriam), velitel motorizovaného praporu samopalníků 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR se narodil 16. června 1914 otci Antonínovi a matce Anně v německém Lohbernu v okrese Dienslagen, kde otec pracoval v dolech, protože v českých nemohl najít stabilní práci. Měšťanku však vychodil v Duchcově, když se matka přestěhovala zpět k rodičům. Jeho pozdější kariéra se odvíjela v československé armádě. V roce 1936 nastoupil vojenskou službu u pěšího pluku 17 v Trenčíně, kde absolvoval poddůstojnickou školu a plynový kurz. Během mobilizace působil u pěšího pluku 67 v Komárně a po okupaci Československa byl zatčen gestapem a poslán do pracovního tábora v Německu.

V roce 1939 utekl do Polska a vstoupil do Legionu Čechů a Slováků. V Sovětském svazu se stal velitelem výcvikové čety 1. československého samostatného polního praporu a bojoval v bitvě u Sokolova, za což získal Československý válečný kříž a sovětský Řád rudého praporu. V roce 1943 byl povýšen na poručíka a vedl samopalníky při útoku na Kyjev, kde získal titul Hrdiny Sovětského svazu a další vyznamenání. V bojích u Bílé Cerkve a během Karpatsko-dukelské operace prokázal mimořádnou odvahu, což mu vyneslo další válečné kříže.

Po válce sloužil jako důstojník z povolání a byl vyslán na Vysokou školu válečnou. Po jejím absolvování se podílel na výcviku izraelských dobrovolníků Hagana.

Antonín Sochor tragicky zahynul při autonehodě během vojenského cvičení v roce 1950 ve vojenském újezdu Ralsko. Nehoda měla velmi podivné okolnosti a byl u ní nechvalně známý Bedřich Reicin.

Posmrtně byl povýšen do hodnosti generálmajora. Jeho vojenské zásluhy a statečnost z něj činí významnou postavu československé vojenské historie.

Jeho otec, taktéž Antonín Sochor, pracoval na různých místech Německa (Rechlinghausen, Dortmund, Lo hbern), neboť v českých dolech nemohl nalézt stabilní zaměstnání. Roku 1906 se oženil s Annou Kuntovou, s níž měl celkem čtyři děti – Alžbětu, Karla, Antonína a Emilii. Zatímco otec po vypuknutí 1. světové války narukoval na italské bojiště, matka se přestěhovala i s dětmi zpět ke svým rodičům do severočeského Duchcova.

Antonín Sochor st. se z fronty vrátil s podlomeným zdravím a nemohl zastávat těžkou práci, proto dostal jako válečný invalida trafiku, což jen ztěží dokázalo zabezpečit rodinu. Malý Antonín v Duchcově vychodil obecnou školu i měšťanku a od září 1929 začal studovat na obchodní akademii v Teplicích. Ačkoli byl drobné tělesné konstrukce, zúčastňoval se aktivně akcí junáckého hnutí a též cvičení v místní DTJ Jarost. V roce 1933 musel z existenčních důvodů přerušit studium a přijmout místo pomocného dělníka ve sklárně. V roce 1934 vstoupil do sociálně-demokratické strany. V této době začali v pohraničí henleinovci s různými provokacemi a vlastenecky orientovaný Sochor se s nimi několikrát střetl.

V říjnu 1936 nastoupil voj. prez. službu u p. pl. 17 v Trenčíně a navštěvoval zde pod důstojnickou školu a absolvoval plynový kurs. Postupně byl povýšen až do hodnosti četaře (16. 6. 1938). Za mobilizace působil u p. pl. 67 v Komárně. V únoru 1939 měl službu ukončit, zůstal však na vlastní žádost jako délesloužící poddůstojník. Po okupaci zbytku Čech a Moravy se na konci března vrátil do Duchcova. Po několika incidentech s Němci jej ještě v březnu zatklo a vyšetřovalo gestapo, v květnu ho německé orgány odeslaly do pracovního tábora v Bitterfeldu u Lipska. Zde v závodě Aluminium Werke II provedl několik drobných sabotáží. Aby se z tábora dostal, předstíral zájem o nábor dobrovolníků organizovaný Wehrmachtem. Jako narozený v Německu, s bydlištěm nyní náležícím k Velkoněmecké Říši, byl bez problému odveden a před odchodem k jednotce dostal krátkou dovolenou. Na počátku léta se vrátil se do Duchcova, kde se i přes dohled německých orgánů připravil k útěku. Jeho cesta vedla přes protektorátní území, kde se zdržoval do poloviny července. Po navázání styku se skupinou příslušníků hradní stráže, kteří organizovali ilegální přechody, odešel do Polska. Hranice překročil v prostoru Frýdku-Místku 18. 7. 1939 a údajně přitom využil důlní šachty.

V Polsku dne 20. 7. vstoupil na čs. konzulátu v Krakově do řad Legionu Čechů a Slováků jako jeho 1101. příslušník. Ve výcvikovém Táboře v Bronowicích působil ve funkci výkonného rotmistra roty nováčků. V září 1939 se bývalý legion (nyní Východní skupina čs. armády) dostal na území okupované Sovětským svazem. Antonín Sochor prošel internací v táborech NKVD v armolincích, Orankách a Suzdale. Byl vybrán mezi ty, jež měli tvořit jádro budoucí čs. jednotky v SSSR a 28. 10. 1941 jmenován ppor. pěch. v záloze. Na počátku únoru 1942 se stal s evidenčním číslem 27 velitelem výcvikové čety u právě se formujícího 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku. Dne 17. 9. zde uzavřel Antonín Sochor sňatek s příslušnicí jednotky Štěpou Cejzlarovou. V říjnu 1942 převzal funkci velitele čety průzkumníků – samopalníků 1. polního praporu.

Na konci ledna 1943 odjel 1. čs. samostatný polní prapor na frontu. V prvním boji plnil ppor. Sochor se svými samopalníky nejprve úkoly průzkumu a 8. 3. bojoval přidělen k 1. rotě npor. Jaroše přímo mezi Sokolovskými domky. S četou prošel nepozorovaně sestavou nepřátelských tanků a úspěšně zaútočil na německé pěšáky, přičemž sám vyřadil protitankovým granátem obrněný transportér s výsadkem. Ačkoli utrpěl zranění paže, pokračoval v boji dále a až v noci se zbytkem svých mužů ustoupil za řeku Mže. Za projevené schopnosti a statečnost u Sokolova získal 1. Čs. válečný kříž 1939

a sovětský Řád rudého praporu. 10. 3. spolu se skupinou raněných odjel do nemocnice v Charkově. Když o tři dny později dobyl město tankový sbor SS, vyvedl ppor. Sochor lehce dva raněné – voj. Pišlovou a voj. Rávka z obsazeného města. V létě 1943 při rozšíření polního praporu na 1. československou samostatnou brigádu v SSSR se stal dne 3. 7. velitelem motorizované roty samopalníků brigádního tankového praporu. I v jeho manželském životě nastala změna – 1. 9. se Štěpě Sochorové narodil syn Ludvík.

Na začátku října odjel Antonín Sochor podruhé na frontu, tentokráte již v hodnosti por. (povýšen 30. 9. s účinností od 28. 10.). Při útoku na Kyjev 5. 5. opět Sochorovi samopalníci splnili beze zbytku jim svěřené bojové úkoly, když za podpory tanků obsadili závod Bolševik, kde společně zničili 3 protitanková děla a několik kulometných hnízd. Při dalším po stupu jako první vnikli do prostor osobního nádraží Kyjev I. Následujícího dne dosáhli s Tesaříkovými a Buršíkovými tanky jako první z útočících vojsk břehů Dněpru. V bojích o Malou Vyšanku a Čeňachov od 8. do 10. 10. zaútočil společně s rotou lehkých tanků na dělostřelecká postavení nepřítele, přičemž jeho samopalníci vyřadili obsluhy čtyř německých baterií, odrazili nepřátelský protiútok, ukořistili čtyři děla, tři nákladní auto mobily, dva motocykly a další pěchotní zbraně a spojařský materiál. Por. Antonín Sochor u Kyjeva a Čerňachova získal titul Hrdiny Sovětského svazu a byl vyznamenán Zlatou hvězdou a Leninovým řádem. Kromě toho obdržel i svůj 2. Čs. válečný kříž 1939.

Následovalo klidnější období v obranných postaveních u Vasilkova, odkud na konci měsíce brigáda vyrazila směrem na Bílou Cerkev (por. Sochor se, na rozdíl od Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka, neúčastnil oficiálního předání sovětských vyznamenání v Moskvě). Zde 30. 12., když se čs. tanková skupina, která vnikla do vesnice Maťjuša, dostala do obklíčení, osobně provedl průzkum a díky jeho přesným informacím umožnil skupině bez větších ztrát vyváznout. Během boje o vesnici Ruda s četou samopalníků dobyl ohniska odporu a přitom sám palbou z lehkého kulometu pobil minimálně 15 německých vojáků. Za boje v prostoru Bílé Cerkve byl vyznamenám 3. Československým válečným křížem 1939. V rámci Korsuň-ševčenkovské operace se v lednu 1944 zúčastnil obrany brigády v prostoru Buzovka na řece Horní Tikič i por. Sochor. Zde byl 24. 1. lehce zraněn do nohy. Když zimní tažení brigády skončilo, začala výstavba čs. armádního sboru. Tankový prapor brigády se v dubnu rozšířil na samostatný tankový pluk a v srpnu na samostatnou tankovou brigádu. Od 13. 4. por. Sochor zastával funkci velitele motorizovaného praporu samopalníků (MPS) tankového pluku, resp. brigády.

Prapor měl podle tabulek velitelskou četu, štáb, tři roty samopalníků a průzkumnou četu, celkem 259 osob. Protože výstavba tankové brigády nebyla v září 1944 ještě zcela dokončena, zasáhl MPS do bojů v Karpatsko – dukelské operaci v rámci pěší 1. čs. samostatné brigády. Npor. Sochor (povýšen 28. 7.) doslova v čele svých samopalníků

postoupil až na “Krvavou kótu” 534, o níž vojáci sboru zápolili téměř týden. Ztráty na obou stranách rostly, těžké zranění utrpěl 14. 9. i A. Sochor. Velitele praporu se po dařilo evakuovat do nemocnice v Odrzykoni, kde z jeho těla vyoperovali 218 střepin. Následné léčení trvalo tři měsíce. V prosinci 1944 se po vyléčení ještě na kratší dobu vrátil na frontu k Ondavě, o Nového roku byl dále přemístěn ke štábní rotě 1. armádního sboru, v únoru působil ve škole pro důstojníky v záloze a konečně 23. 4. se stal v hodnosti kpt.pěch. v zál. (povýšen 17. 4.) velitelem štábní roty ministerstva národ ní obrany. Jako škpt. (od 1. 5. 1945) se shledal v prvních poválečných dnech s rodiči a sourozenci.

Po osvobození Československa se stal důstojníkem z povolání a byl vyslán na Vysokou školu válečnou (30. 10. 1945–15. 7. 1947). Po jejím absolvování s dobrým prospěchem byl 16. 8. 1947 povýšen na mjr.pěch. a přemístěn na velitelství 1. divize v Praze k 1. od dělení jejího štábu (v červenci 1948 přeřazen do stavovské skupiny důstojníků generálního štábu). Stal se podruhé otcem – 11. 4. 1947 narodila dcera Eva.

Od podzimu 1948 se podílel na tajném výcviku brigády židovských dobrovolníků Hagana na území ČSR i Izraele, kde zastával po určitou dobu funkci poradce na operačním oddělení izraelské armády. V září 1949 byl ustanoven profesorem pěchotního učiliště v Milovicích, kde se stal velitelem školy středních velitelů. 1. 7. 1950 získal hodnost pplk. Antonín Sochor zahynul za velmi podivných okolností na následky automobilové ne hody během vojenského cvičení v noci z 15. na 16. 8. 1950 ve vojenském újezdu Ralsko. Na organizaci k záchraně jeho života se totiž podílel i Bedřich Reicin, známý svou nenávistí ke všem členům “oranské skupiny”, kam patřil i A. Sochor. Význačný neurochirurg MUDr. Škvařil byl Reicinem kontaktován záměrně pozdě a ke zraněnému dorazil v době, kdy mu již nikdo nedokázal pomoci.

Antonín Sochor byl memoriam dne 6. 10. 1955 povýšen do hodnosti generálmajora.

Vyznamenání:

Památky:

• Busta generálmajora Antonína Sochora na čestném pohřebišti Dukelského památníku;
• Pomník a základní škola generálmajora Antonína Sochora v Duchcově;
• Pomník generálmajora Antonína Sochora ve Stráži pod Ralskem (náměstí);
• Památník Antonína Sochora, bývalý vojenský prostor Ralsko (místo úmrtí);
• Ulice pplk. Sochora v Praze 7 – Holešovicích;
• Ulice pplk. Sochora v Orlové;
• Ulice pplk. Sochora v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi;
• Třída pplk. Sochora v Olomouci;
• Ulice gen. Sochora v Třebíči-Nových Dvorech;
• Ulice gen. Sochora v Ostravě-Porubě;
• Ulice gen. Sochora v Nymburce;

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; VHÚ 2005; sestavil kolektiv autorů;