Po čtyřech desetiletích odhaleny nové skutečnosti k vraždě z roku 1971

Během studia následků působení sovětských vojsk na území Československa 1968-1991 se podařilo objevit nové skutečnosti k případu střelby „neznámého pachatele“ v Praze ze sklonku roku 1971. Tyto fakta nyní odhaluje historik VHÚ Prokop Tomek i prostřednictvím následujícího textu. Zpravodajskou reportáž týkající se daného tématu uvedla ve svém vysílání také televize Nova dne 29. prosince 2013. Reportáž můžete shlédnout ZDE.

V pátek 26. listopadu 1971 kolem 22.00 v Liliové ulici v Praze 1 neznámý muž bezdůvodně sedmkrát smrtelně postřelil z pistole ráže 9 mm sedmnáctiletou studentku Taťjanu Máčikovou. Vážným zraněním vnitřních orgánů asi hodinu po převozu do nemocnice Na Františku podlehla. Neznámý také jednou střelou zasáhl do dlaně levé ruky její kamarádku studentku Lenku Šoulovou. O chvíli později na rohu Liliové ulice a Betlémského náměstí postřelil šesti ranami z pistole Jiřího Kouklíka, který utrpěl mnohočetná zranění, mj. průstřel hrudníku a rozdrcení levého ramene. Muž ještě bez následků vystřelil na Betlémském náměstí proti dvojici starších lidí a třikrát proti svědku Zdeňku Ambrožovi. Potom odešel do nedaleké Konviktské ulice. Zde po výzvě k odhození zbraně jednou vystřelil směrem k tam hlídkujícímu příslušníku SNB a poté před domem číslo 20 (tři domy od budovy Městské správy Veřejné bezpečnosti) výstřelem do spánku spáchal sebevraždu.

Podle výslechu Lenky Šoulové dívky cestou z divadla minuly neznámého muže se zvláštním výrazem v očích u výlohy antikvariátu na rohu ulic Skořepka a Na Perštýně. Muž je potom mlčky stále sledoval. Podle současného svědectví matky (Lenka Šoulová-Hájková zemřela roku 2004) se proto Lenka na úrovni Anenské ulice rozběhla. Volala na Táňu, která se ale zastavila a otočila. V té chvíli na ni muž zblízka zahájil střelbu. Rovněž zasažená Lenka Šoulová vběhla pro pomoc do restaurace u Modré štiky na rohu Liliové a Karlovy ulice.

Totožnost neznámého vraha ani jeho motiv nebyly oznámeny ani veřejnosti ani poškozeným. Publikována byla jen stručná zpráva ve Večerní Praze. Zanikla mezi politicky významnějšími články. V den spáchání činu se totiž konaly první volby po roce 1968 a společnost byla mobilizována k manifestování jednoty s komunistickou stranou.

Podle deníku spisů odboru vyšetřování Městské správy Veřejné bezpečnosti Praha bylo vyšetřování události vedeno do 11. září 1972, kdy vyšetřovatel trestní stíhání přerušil podle § 173/1 tr. zákona (pachatel není pro duševní nemoc za čin odpovědný). Vyšetřovací spis byl v pozdějších letech skartován.

Identitu znaly desítky osob

Ani rodiče zastřelené Taťjany Máčikové, ani zranění Lenka Šoulová nebo Jiří Kouklík nebyli nikdy Veřejnou bezpečností informováni, kdo tehdy na ulici střílel. Říkalo se, že pachatel byl synem komunistického funkcionáře nebo funkcionáře ministerstva vnitra. Nejpozoruhodnější verze považovala nesmyslnou střelbu za pokus narušit první normalizační volby provokačním činem nepřítele režimu či dokonce agenta ze Západu. Jiří Kouklík se později na přímý dotaz Inspekci Ministerstva vnitra dozvěděl, že identitu pachatele nelze zjistit.

Po 42 letech se v průběhu studia následků působení sovětských vojsk na území Československa 1968-1991 podařilo objevit nové skutečnosti mj. k případu střelby „neznámého pachatele“ v Praze.

V Archivu bezpečnostních složek se nachází zpráva náčelníka Městské správy VB Praha mjr. Květoslava Masáka z 27. listopadu 1971 pro ministra vnitra Radko Kasku. Podle zprávy byla naproti restauraci U Betlémské kaple na chodníku nalezena sovětská pistole Makarov ráže 9 mm číslo EP 1910, prázdný zásobník do této pistole, pět nábojnic a dva náboje. V Liliové ulici se našlo dalších jedenáct nábojnic. Sebevraždu v Konviktské ulici spáchal muž druhou pistolí stejné značky Makarov ráže 9 mm, číslo EP 0738. V civilním oblečení mrtvého muže byly nalezeny sovětské vojenské doklady: průkaz číslo AK 66 029147, průkaz staršího mašiny č. 31 a dočasná propustka staršiny číslo 152. Všechny doklady byly vystaveny na jméno Alexandr Ivanovič Čalij, nar. 25. 5. 1948 ve Stavropolskyj, kraj Čerkesk, SSSR.

Tělo bylo neprodleně odvezeno k pitvě do Vojenského ústavu soudního lékařství Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích jako neznámá mrtvola, bez oblečení, a bylo přitom zjištěno, že na těle nejsou žádné jizvy, tetování nebo jiná znamení. Veřejná bezpečnost zahájila formálně trestní stíhání pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 222, odst. 1, 2 trestního zákona. Tuto v podstatě pravdivou zprávu o události podal náčelník Městské správy VB Praha ministru vnitra v jediném exempláři. K dokumentu je přiložen seznam příslušníků SNB a dalších činitelů, kteří znají totožnost pachatele.

Kromě ministra vnitra ČSSR Kasky, ministra vnitra ČSR Junga, náměstků ministrů a příslušníků SNB, vesměs kriminalistů, znali identitu vraha vedoucí tajemník MV KSČ v Praze Antonín Kapek, pracovník Městského výboru KSČ v Praze Tamchyna, pražský náčelník Lidových milicí Tichý, dále Josef Kempný, první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák (celkem 32 osob) a ze sovětské strany generál Sinicin, plk. Murgačov, pplk. Maslov a mjr. Sapirin. Na dokumentu je poznámka, že osobní dokumenty pachatele byly předány 26. 11. 1971 v 11.00 E. T. Sinicinovi. Současně byl pořízen seznam příslušníků SNB, kteří viděli na samostatném kriminalistickém oddělení Městské správy VB Praha 26. listopadu pistole zajištěné po činu.

Z této částečně dochované spisové dokumentace vyplývá, že zodpovědní příslušníci SNB záměrně kryli od počátku identitu pachatele, která jim byla naprosto bezpečně známa hned od ohledání těla pachatele. Kdo tento postup inicioval, není z dochovaného torza dokumentace jasné. Důvodem tohoto jednání byly s největší pravděpodobností právě probíhající volby do zastupitelských sborů všech stupňů. Zprávy o incidentech s účastí sovětských vojáků nebyly nikdy v tisku publikovány. Ovšem v tomto případě by mohl mít bezprecendentní čin negativní vliv na veřejné mínění. Utajení napomohla i skutečnost, že muž na sobě měl civilní oblečení a po celou dobu svého konání na ulici nepromluvil.

Podstrčené zbraně

Představitelé SNB dokonce mystifikovali i vlastní aparát. O tom svědčí dálnopisné zprávy pplk. Květoslava Masáka z 27. listopadu 1971 adresované všem Obvodním oddělením VB v Praze a Pohotovostní jednotce Městské správy VB. Kromě pravdivého popisu události je vždy uvedeno, že pachatelem je neznámý muž. V dálnopisech je uveden jeho popis s nařízením pátrat „po totožnosti neznámého muže, zejména v psychiatrických ústavech, zdravotnických zařízeních, případně zda muž podobného popisu není pohřešován. OO VB Praha 8 upozorňuji na zvláštní oddělení Ústavu nápravné výchovy v Bohnicích“. Podobný dálnopis odešel i na Federální správu VB a Federální kriminální ústřednu Praha.

V rámci šetření byly v listopadu 1971 provedeny znalecké posudky z biochemie, serologie a daktyloskopie. Nejzajímavější jsou znalecké posudky z balistiky. Ve spisové dokumentaci se totiž dochovaly dva posudky se shodným číslem jednacím. Jeden je (nepodepsaný a bez razítka) vystaven na dvě samonabíjecí pistole sovětské výroby Makarov vzor 54 ráže 9 mm s výrobními čísly EP 1910 a EP 0738, obě vyrobeny roku 1969, se třemi zásobníky. Druhý balistický posudek je vypracován na dvě pistole československé výroby „ČZ“ vzor 24 ráže 9 mm - krátké, výrobní čísla 36513 a 89039. Z dokumentace tedy vyplývá, že Veřejná bezpečnost podstrčila jako zbraně použité při trestné činnosti dvě zcela jiné pistole. Na fotografiích z místa činu je ale na první pohled jasně vidět, že vedle těla sebevraha leží pistole Makarov.

Do archivu MV (fond náměstků ministra vnitra) se dostala neúplná dokumentace z Městské správy VB Praha spolu s fotodokumentací místa činu, doličnými předměty a s pokynem „spis vydat jen se souhlasem příslušného náměstka“. K písemné dokumentaci byly přiloženy projektily a nábojnice z místa činu a z balistických zkoušek a sady fotografií z místa činu. Opravdu překvapivý nález čekal v zalepené krabici u spisu. Zde se nacházely i dvě zmíněné střelbyschopné pistole ČZ, které bezpečnostní orgány do případu podstrčily. Současně je ale díky spisové dokumentaci možno tento podvod bezpečně zjistit.

Bez odškodnění

V listopadu 2013 byli s nově zjištěnými skutečnostmi seznámeni poškození. Rodiče Taťjany Máčikové již zemřeli. Jejímu bratrovi bylo v den vraždy přesně šest let. Rodina se nikdy nedozvěděla, co všechno se skrývalo za strašnou událostí. Půvabná sedmnáctiletá studentka gymnázia byla mimořádně nadaná, ovládala angličtinu a francouzštinu a její okolí jí předpovídalo skvělou budoucnost. Její smrt životy rodičů trvale poznamenala. I pro Lenku Šoulovou představoval zážitek z listopadového večera dlouhodobé trauma. Jiří Kouklík strávil v nemocnici Na Františku sedm měsíců. Žádný ze šesti zásahů kupodivu nezasáhl vnitřní orgány. Vzhledem k důsledkům střelných zranění zprvu odešel do plného invalidního důchodu, ale fatální následky zranění neměla.

Případ, kdy se orgány činné v trestním řízení podílely na falšování důkazů a krytí mrtvého pachatele, je mimořádný. Vražda, kterou spáchal z neznámých příčin příslušník Sovětské armády, nevešla nikdy ve známost. Dnes tedy víme, kdo a jak smrt způsobil a jak byla událost politicky manipulována. Odpověď na otázku proč Čalij střílel, neznáme a můžeme ji najít jedině v ruských archivech.

V nedávných dnech uplynulo již 42 let od této tragické události. Přes svoji mimořádnost je ale bohužel jednou z řady lidských tragédií spojených s více než dvacetiletým působením sovětských vojsk v Československu. Můžeme čin vysvětlit selháním lidského faktoru. Ale významnější je skutečnost, že hluboce selhal i stát, jehož úlohou je chránit vlastní občany. Komunistická moc v Československu upřednostňovala zájmy sovětských okupantů před ochranou životů a majetku lidí. Manipulovala vyšetřování, zahlazovala stopy. Díky zatajené pravdě nemohli mimo jiné poškození z pátečního večera 26. listopadu 1971 nikdy požádat ani o symbolické odškodnění po listopadu 1989.

 Prokop Tomek