Ač vyrůstal v nuzných poměrech, jeho výtvarné nadání mu umožnilo vystudovat Umělecko‑průmyslovou školu v Praze. Současně byl nadšeným propagátorem Sokola. V roce 1909 přijal místo profesora kreslení a tělocviku na oděském gymnáziu. Po vypuknutí první světové války se stal spoluzakládajícím členem České družiny. Zde uplatnil své výtvarné schopnosti při zakreslování nepřátelských pozic a kreslení map. Zúčastnil se bitvy u Zborova, bojoval na Transsibiřské magistrále, prošel řadou velitelských funkcí. Po návratu do vlasti byl v roce 1923 povýšen do hodnosti brigádního generála. V letech 1928 až 1934 vykonával funkci zástupce velitele Zemského vojenského velitelství v Brně. Spoluzakládal Československou obec legionářskou.
Do jeho života osudově zasáhl únor 1948. Pro Komunistickou stranu Československa byla tradice československých legií nepřijatelná – bojovaly proti sovětskému Rusku a Rudé armádě uštědřily řadu zahanbujících porážek. Z československých dějin měly zmizet jakékoli pozitivní informace o nich. Poúnorová perzekuce se nevyhnula ani generálu Čílovi. Komunistický režim mu nemohl zapomenout, že jako zástupce velitele 3. čs. střeleckého pluku se významně podílel na dobytí Čeljabinsku, vítězně vkročil do Jekatěrinburgu a obsadil četné železniční stanice podél Transsibiřské magistrály. Trnem v oku mu byla i generálova činnost po roce 1945. Dne 6. července 1947 velel průvodu legionářských pluků Prahou a šel v čele bratří‑starodružiníků. Poté na Václavském náměstí pronesl před padesáti tisíci legionářů uvítací projev věnovaný prezidentu Edvardu Benešovi, vládě a československé i zahraniční generalitě. Antonín Mikuláš Číla (druhé jméno přijal s pravoslavím v roce 1916) byl degradován na vojína v záloze a hrozilo mu, že bude eskortován za hranice Prahy. V období pražského jara roku 1968 se mu dostalo částečné satisfakce, když mu byla vrácena hodnost brigádního generála.
Jako předseda Kruhu starodružiníků (tuto funkci zastával od roku 1945 až do své smrti) připomínal významné události z historie československých legií, zúčastňoval se pohřbů legionářů, kladl věnce a kytice k jejich hrobům. Se starodružiníky zajížděl k hrobu prezidenta T. G. Masaryka v Lánech, pravidelně se setkával s paní Hanou Benešovou. Dne 7. prosince 1974 promluvil i na jejím pohřbu. Jeho jméno mělo upadnout v zapomnění. Až politické změny po roce 1989 umožnily legionářům zaujmout v dějinách českého státu opět místo, které jim po právu náleží.