Otakar dosáhl roku 1913 přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1914 byl ale povolán k c. a k. pěšímu pluku č. 74 rakousko‑uherské armády a vyslán na ruskou frontu. Dne 15. března 1915 přeběhl v Karpatech do ruského zajetí, jako dobrovolník v roce 1916 vstoupil do srbské divize a 12. března 1918 se v Rostově na Donu přihlásil do československých legií. Od 20. května téhož roku se stal příslušníkem 8. čs. střeleckého pluku, s nímž se účastnil bojů na Sibiři a na Bajkale. Během svého pobytu v Rusku využil možnosti a pokračoval vedle vojenské služby v umělecké dráze, v Jekatěrinoslavi nějaký čas vyučoval malířství, v Jurjevu navrhl výzdobu místního kostela. Od 9. července 1919 byl přidělen k fotografickému oddělení československých vojsk na Rusi. Přispíval do legionářského časopisu Houpačky, vytvořil i návrhy bankovek pro Kolčakovu vládu a rovněž navrhoval poštovní známky.
V červenci 1920 jej poslali na studijní cestu do Číny a Indie, do Československa se vrátil 1. prosince 1920 jako poručík československé armády. Po návratu pokračoval ve studiu na AVU u profesora Vlaha Bukovace. Působil pak jako akademický malíř v rodném městě. Byl především portrétistou, úspěchy však slavil i se svými oblíbenými mysliveckými náměty. Po nacistické okupaci se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa, v květnu 1945 se stal velitelem povstání v Nové Pace.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl vyloučen ze Svazu československých výtvarných umělců a dostal zákaz vystavovat. Prostřednictvím svého syna Vratislava se znal se Stanislavem Maděrou, který se aktivně zapojil do protikomunistického odboje jako kurýr americké zpravodajské služby CIC. Číla jej seznámil s dalšími lidmi, ochotnými se aktivně účastnit třetího odboje. Mezi odbojáře se však bohužel vetřel agent Státní bezpečnosti, která připravila rozsáhlou zatýkací akci. Dne 26. srpna 1949 byl zatčen a souzen v procesu nazvaném Stanislav Maděra a spol., který se odehrál ve dnech 26. června až 7. července 1950 v Hradci Králové. U soudu si vyslechl verdikt trestu odnětí svobody v trvání 20 let, konfiskace majetku a ztráty občanských práv. Po svém odsouzení prošel věznicemi Hradec Králové, Zámrsk
a Praha‑Pankrác.
Podmínečně jej propustili roku 1958 po osmi letech v komunistických žalářích. Vládnoucí režim mu však i nadále neumožnil vystavovat. Otakar Číla zemřel 28. března 1977, plné soudní a občanské rehabilitace se mu dostalo až třináct let po jeho smrti, 27. března 1990.