MUNDY, Jaromir von – ZIPPERLING, Hugo, Beschreibung der Sanitäts-Züge des Souveränen Malteser-Ritter-Ordens, G. v. B. etc.

Dne 23. srpna 1894 ukončil ve Vídni v těžké depresi dobrovolně svůj život MUDr. Jaromír svobodný pán Mundy. Tento výjimečný člověk a humanista, který hovořil 12 jazyky, se vepsal do historie vojenského zdravotnictví a zanechal své stopy po celé Evropě, včetně českých zemí, z nichž také pocházel.

Narodil se 3. října 1822 na hradě Veveří u Veverské Bítýšky jako čtvrtý syn hradního pána, brněnského textilního magnáta Jana barona Mundyho. Otec jej předurčil k církevní kariéře, takže po absolvování gymnázia v Brně začal studovat teologii. Jeho samotného to ale od dětství táhlo k lékařství a při epidemii cholery chodíval vypomáhat ošetřujícím. Studia nakonec nedokončil a rozhněvaný otec jej proto nechal roku 1845 zapsat jako kadeta do rakouské armády. Mladý Mundy nastoupil k dolnorakouskému pěšímu pluku č. 49, ale záhy byl přeložen k varaždínskému hraničářskému pluku č. 5, s nímž také prošel revolučnímu válkami let 1848–1849. Během nich se osvědčil a propracoval se až na nadporučíka. Do civilu odešel po dvanácti letech služby roku 1856 v hodnosti setníka.

Rozhodl se pro studium medicíny ve Würzburgu a vzhledem k tomu, že ani v předchozí době jej zájem o lékařství neopustil, odpromoval výjimečně již po čtyřech semestrech. Po vypuknutí rakousko-sardinsko-francouzské války roku 1859 se opět přihlásil do rakouské armády, tentokráte již jako důstojník zdravotní služby.

V následujících letech se věnoval problematice duševního zdraví. Roku 1866 jej válka s Pruskem zastihla v hodnosti plukovního lékaře v polní nemocnici č. 38 v Pardubicích. Při odsunu velkého množství raněných z bojiště u Hradce Králové zorganizoval první improvizované sanitní vlaky a problematice šetrného transportu zraněných osob se věnoval i nadále, jak mimo jiné dokládá prezentovaná kniha. Poté dostal příležitost jako štábní lékař participovat na reformách vojenské zdravotnické služby a reprezentoval Rakousko-Uhersko na první konferenci Mezinárodního Červeného kříže v Paříži. Aktivizoval přitom řády maltézských rytířů a německých rytířů k obnovení jejich dřívější zdravotnické práce. Zajišťoval péči o raněné během krivošijského povstání v jižní Dalmácii roku 1869. Následujícího roku se stal magistrálním rytířem Suverénního řádu maltézských rytířů a na podzim odjel jako dobrovolník do Paříže, kde pomáhal během německo-francouzské války (1870–1871) s organizací polních nemocnic v obležené metropoli. Po ukončení bojů se staral o transport raněných francouzských vojáků zpět do vlasti. Následně pobýval ve Vídni jako profesor válečné medicíny a s inženýrem Hugem Zipperlingem pracoval na konceptu sanitních vlaků pro maltézský řád, který jej jmenoval generálním lékařem českého velkopřevorství.

Roku 1875 vypuklo v Bosně a Hercegovině hercegovské povstání proti Turkům, které v následujícím roce přerostlo v slovanskou (srbsko-černohorsko-bulharskou) válku proti Osmanské říši. V tomto konfliktu se Jaromír Mundy jako celoevropsky uznávaný odborník ujal řízení zdravotnické služby srbské armády. Konflikt, který se po porážce Srbů, Černohorců a Bulharů následně transformoval na rusko-rumunsko-tureckou válku (1877–1878), vedl k Berlínskému kongresu a přerozdělení držav na Balkánském poloostrově. V následném rakousko-uherském tažení, směřujícím k okupaci Bosny a Hercegoviny (1878), byly poprvé nasazeny také maltézské sanitní vlaky, s nimiž se na Balkán opět vrátil také generální šéflékař maltézského řádu doktor Mundy. Naposledy se k práci v poli dostal roku 1885 v průběhu srbsko-bulharské války, kdy opět řídil srbskou vojenskou zdravotnickou službu.

V osmdesátých letech patřil po požáru vídeňského divadla (1881) ke spoluzakladatelům a organizátorům rakouské rychlé záchranné služby a následně také po velké povodni na Vltavě (1890) první stanice rychlé záchranné služby v Praze. Jeho koncept se ujal také v dalších evropských státech. V devadesátých letech se ale začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Sám trpěl těžkým astmatem a maniodepresivní psychózou. Celý život pomáhal ostatním, sám sobě ale nakonec pomoci nedokázal a svůj život ukončil vlastní pistolí.

Kniha popisující maltézské sanitní vlaky, jejímž spoluautorem je doktor Jaromír baron Mundy, je připomínkou nejen tohoto velkého humanisty a vojenského lékaře, ale také samotných maltézských sanitních vlaků, které neodmyslitelně patří do naší vojenské historie.

Jde o třetí doplněné a rozšířené vydání z roku 1882. Původní studie o přestavbě nákladních vagónů na zdravotnické byla publikována podle rukopisů doktora Mundyho a inženýra Zipperlinga již roku 1875. V následujícím roce vyšel tiskem technický popis prvního rakouského školního sanitního vlaku řádu maltézských rytířů, který obsahoval rozkládací velkoformátové výkresy jednotlivých vagónů. Pod touto publikací byl podepsán jen Ing. Zipperling, ředitel Schmidovy vagónky na Semmeringu, nicméně pod rozkládacími plány jednotlivých vagónů byli podepsáni oba autoři – za semmeringskou vagónku Ing. Zipperling a za Suverénní řád maltézských rytířů šéflékař MUDr. Mundy.

Následující vydání z roku 1880 bylo doplněno o texty doktora Mundyho a na titulním listu figurovali oba autoři. To již měl maltézský sanitní vlak za sebou první válečné nasazení během okupace Bosny a Hercegoviny roku 1878, o němž podal písemnou zprávu také doktor Mundy. V představovaném třetím vydání popisu sanitních vlaků jsou již nákresy vagónů zmenšeny na rozměry stránky knihy a neobsahují měřítko (na rozdíl od popisu z roku 1876). V té době existovalo celkem 6 sanitních vlaků, takže organizační tabulky a náklady jsou v knize rozpočítávány na tento počet souprav.

Na závěr ještě malý dovětek k maltézským sanitním vlakům – původně bylo plánováno postavení 12 vlaků, ale během první světové války jich nakonec fungovalo jen osm (byť s vyšší kapacitou, než se dříve počítalo). Jejich hlavní depo bylo umístěno u sídla českého velkopřevorství ve Strakonicích, a proto se také značná část jejich personálu rekrutovala z okolí tohoto města. Poslední maltézské sanitní vlaky byly zrušeny roku 1922 (podrobněji nejen k tématice vlaků viz dizertační práce Martina Poly)

Prezentované třetí vydání knihy si můžete přečíst online zde.

Citace:

Zdeněk Munzar