V carském Rusku jej vyráběla od roku 1905 a také v dalších letech sovětské éry pouze zbrojovka v Tule (Imperatorskij Tulskij oružejnij závod – ITOZ, přejmenovaný po revoluci na Tulskij oružejnij závod - TOZ). Během let prošel kulomet několika proměnami. V roce 1910 byla do výzbroje zavedena vylehčená verze, navržená v roce 1909 anglickou firmou Vickers a současně došlo k zavedení podstavce A. A. Sokolova s charakteristickými dřevěnými koly. Další modifikace přijatá do výzbroje v roce 1930 pod označením vz. 1910/30 souvisela především se zavedením těžké střely (11,8 g) náboje 7,62 mm Mosin a o rok později byl do výzbroje zaveden nový univerzální podstavec vz. 1931 systému Vladimirova, jenž umožňoval využití zbraně při střelbě proti vzdušným cílům. Ačkoliv se v druhé polovině třicátých let výroba kulometů postupně snižovala, do přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem v červnu 1941 disponovala Rudá armáda 76 300 kulomety Maxim.
Začátek Velké vlastenecké války přinesl nejen zvýšenou potřebu pěchotních zbraní, ale také v důsledku postupu německých vojsk evakuaci tulského závodu a zařízení výroby kulometů Maxim v Iževsku, ve Zlatoustu a v Kovrovu. Poslední modernizace se kulomet dočkal v prvním válečném roce a změny se dotkly nejen výroby podávacího stolu a zjednodušení závěrového mechanismu, ale také způsobu plnění chladiče hlavně. Charakteristické víko, umístěné v polovině délky chladiče, umožňovalo naplnit jej v zimních měsících všudepřítomným sněhem. Uzávěr chladiče je také charakteristickým rozlišovacím prvkem kulometu Maxim vz. 1941.
Exemplář zbraně vyrobený v roce 1944 s bílým maskovacím nátěrem získal VHÚ převodem z Východočeského muzea v Pardubicích v roce 1981.