Dne 17. listopadu 1869 byl slavnostně otevřen Suezský průplav, obchodně a strategicky klíčová komunikace mezi Evropou a Asií propojující Středozemní moře a Indický oceán, jedna z nejdůležitějších vodních cest na světě.
Úmysly propojit Středozemní moře s Rudým mořem, respektive s Indickým oceánem, a významně tak zkrátit námořní trasy, aby lodě nemusely obeplouvat Afriku kolem mysu Dobré naděje, se objevovaly již dříve. Obvykle ovšem ztroskotaly na nemožnosti dohodnout se s egyptskou vládou a na finanční náročnosti projektů. Svůj význam měla i domněnka, že je mezi hladinami moří téměř desetimetrový rozdíl, který by stavbu a fungování průplavu nadměrně zkomplikoval.
Změna nastala až ve třicátých letech 19. století, kdy v Alexandrii působil jako konzul francouzský inženýr a diplomat Ferdinand Lesseps, později proslulý také neúspěšným projektem výstavby Panamského průplavu. Lesseps za svého pobytu v Egyptě navázal přátelský vztah s tamním místokrálem, princem Saídem Pašou, od něhož později získal koncesi na stavbu průplavu. V roce 1846 vznikla v Paříži společnost zkoumající podmínky pro vybudování kanálu, která potvrdila, že rozdíl v hladinách moří byl pouze domnělý. V roce 1854 získal Lesseps souhlas se zahájením prací na vybudování kanálu a následně založil Všeobecnou společnost pro Suezský námořní průplav (Compagnie universelle du canal maritime de Suez), kterou podpořila řada francouzských akcionářů. Když se v roce 1856 stal konzulem v Káhiře, měl už připravený projekt, jenž byl dílem rakouského dopravního inženýra, průkopníka stavby železnic, ale také projektanta vodních staveb Aloise Negrelliho, u nás známého výstavbou dráhy z Vídně do Prahy a Děčína a zejména po něm pojmenovaného viaduktu v Karlíně.
Stavba Suezského průplavu byla zahájena 25. března 1859 na straně Středozemního moře v oblasti dnešního přístavu Port Saíd, kde byli od počátku stavby ubytováni dělníci a shromažďován materiál, který se přivážel z Evropy. Přístav se stal strategicky významným bodem a sídlem generálního guvernéra Suezského průplavu. Stavbu prováděla Lessepsem založená společnost, již v té době téměř z poloviny vlastnil egyptský místokrál. Stavební práce na tehdy 161 km dlouhém a cca 140 metrů širokém kanálu trvaly přes deset let (dnes dosahuje průplav délky 193 km a šířky okolo 300 m).
K slavnostnímu otevření se 15. listopadu 1869 večer sešly významné osobnosti v čele s císařem Františkem Josefem I., francouzskou císařovnou Evženií, která spolu s Napoleonem III. finančně podpořila výstavbu, pruským korunním princem Fridrichem Vilémem či velkovévodou Ludvíkem III. Hesensko-Darmstadtským. Slavnosti provázely ohňostroje a bankety na lodích. Ráno 17. listopadu pak konvoj lodí oficiálně vplul do průplavu, aby 19. listopadu svou cestu zakončil. Řada účastníků včetně delegace Františka Josefa I. následně pokračovala hlouběji do Egypta k návštěvě Káhiry a pyramid.
Prezentovaná kniha je dílem významného moravského historiografa, církevního historika a benediktina rajhradského kláštera Bedy Dudíka, jmenovaného v roce 1859 moravským zemským historiografem (obdobnou funkci v Čechách zastával František Palacký). Dudík působil také ve Vídni nebo jako válečný zpravodaj v Itálii (1866) a na podzim 1869 byl vybrán jako kaplan a historiograf pro delegaci císaře Františka Josefa I. mířící k Suezu. Kniha je cestovním deníkem celé výpravy popisujícím podrobně cestu z Vídně do Konstantinopole, odtud přes Atény do Palestiny a přes nově otevřený Suezský průplav do Egypta. Samotnému slavnostnímu otevření je věnován velmi podrobný popis.
DUDÍK, Beda. Kaiser-Reise nach dem Oriente. Kaiserlich-königliche Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1870. 352 s.
Dostupné online z: https://www.digitale-sammlungen.de/de/view/bsb10618893?page=5