STEINER, Arnošt a Jindřich DREBOTA. Za cenu života

Dne 12. ledna 1915 se ve slezském Třinci narodil výjimečný voják a důstojník československé armády židovského původu, Arnošt Steiner. Stal se jednou z legendárních postav Svobodovy jednotky v SSSR, jako jeden z mála našich vojáků byl dekorován Československým válečným křížem 1939 sedmkrát a skutečnost, že nebyl nikdy raněn, mu vynesla přezdívku „Železný Arnošt“.

Základní prezenční službu nastoupil roku 1938, absolvoval poddůstojnickou školu v Brně a byl zařazen k 18. hraničářskému pluku na Náchodsku, kde sloužil v lehkém opevnění a při přesunu údajně absolvoval ostrou přestřelku s Freikorpsem. Po demobilizaci pobyl nějaký čas jako uprchlík v Praze, než se rozhodl vrátit k rodičům do Polskem okupovaného Třince. Tam jej zastihlo vypovězení většiny československých obyvatel, okupace zbytku Československé republiky i začátek druhé světové války po napadení Polska. 

Koncem října 1939 byl i se svým otcem deportován do sběrného tábora Nisko. Odtamtud se mu i s otcem a malou skupinkou dalších spoluvězňů podařilo uprchnout. Oba Steinerové měli štěstí a dostali se až na hranice se SSSR. Tam byli ale zatčeni a následně Sověty odsouzeni za ilegální překročení hranice a za špionáž k 10 letům v pracovních táborech. Pobyt v gulagu skončil až poté, co jim bylo umožněno přihlásit se do nově se formující československé jednotky v Buzuluku.

Arnošt byl i přes své oslabení způsobené vězněním v dobré kondici, byl členem Sokola, sportovcem, cyklistou, boxerem a zápasníkem. Absolvoval důstojnickou školu a byl zařazen ke kulometné rotě jako velitel čety. Na frontu odešel s 1. čs. samostatným plukem k Sokolovu koncem ledna 1943 a během bitvy o toto ukrajinské městečko se poprvé vyznamenal, když za nepřátelské palby zachránil dva zraněné vojáky. Na podzim téhož roku v bojích za osvobození Kyjeva prokázal nejen vynikající velitelské schopnosti, ale opět i odvahu spojenou s velkou dávkou štěstí. Za hrdinství projevené v bitvě o Kyjev získal svůj první čs. válečný kříž. Následně participoval na bojích u Bílé Cerekve a u Žaškova (https://www.vhu.cz/ceskoslovensti-vojaci-v-bojich-pri-osvobozeni-ukrajiny-v-lednu-1944/), kde se vyznamenal zničením pro Němce důležitého mostu. Poté co jej z československého tanku, na jehož korbě jel, smetl výbuch dělostřeleckého granátu, považovali jej jeho muži za mrtvého a dali se na ústup. Steinera ale výbuch jen odhodil do mokřadu a po návratu k jednotce ji vedl opět do útoku. V čs. brigádě se pak začalo mluvit o jeho nezranitelnosti. Za boje u Bílé Cerekve a výše uvedené zničení mostu byl dekorován dalšími dvěma čs. válečnými kříži.

Během následné reorganizace čs. samostatné brigády na čs. armádní sbor byl v hodnosti podporučíka jmenován velitelem kulometné roty. V bojích o Dukelský průsmyk  se opět opakovaně vyznamenal. Svoji kulometnou rotu vedl do útoků osobním příkladem v první linii. Během zápolení o „krvavou“ kótu 534, která několikrát změnila majitele, přišel o všechny kulomety a většinu svých mužů. Z původních 92 mu zbylo jen 7 nezraněných vojáků. V polovině září 1944 byla jeho jednotka sloučena s 1. rotou II. praporu, jejíž velení převzal jako jeden z mála přeživších nezraněných důstojníků. Následně se vyznamenal při tvrdých bojích o Hyrowu horu (kóta 694), na jejímž dobytí měl velký podíl, když se mu podařilo obejít nepřátelská postavení a během dalšího čelního útoku na vrchol vpadl Němcům do zad se zbývajícími 52 muži své roty. Za tento triumf Steinerovi gratuloval sám maršál Koněv a československý důstojník měl být navržen na nejvyšší sovětské vyznamenání, Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR. Avšak nakonec byl kvůli své politické orientaci, nechuti ke komunistické straně a k sovětskému velení dekorován jen Řádem rudého praporu. Československé velení jej odměnilo dalšími dvěma čs. válečnými kříži.

V listopadu byl jmenován zpravodajským důstojníkem II. praporu 1. brigády, krátce nato náčelníkem štábu své jednotky a nakonec přímo velitelem tohoto praporu. V jeho čele pak počátkem roku 1945 prošel těžkými boji u Prešova a u Liptovského Mikuláše, během nichž si vysloužil další dva čs. válečné kříže. Velitelem jednotky zůstal i během dalšího osvobozování československého území až do konce války v květnu 1945.

Po válce s otcem pátral po zbytku své rodiny, matce a sestře s dítětem, ale zjistili jen to, že všichni zahynuli v Osvětimi. Arnošt se rozhodl zůstat v armádě a podílel se na výstavbě nových ozbrojených sil. Působil ve vojenské kontrarozvědce – obranném zpravodajství jako velitel oddělení OBZ 13. divize v Mladé Boleslavi. Dosáhl hodnosti štábního kapitána, ale záhy se dostal do sporů se svým hlavním nadřízeným Bedřichem Reicinem (https://www.vhu.cz/vzestup-a-pad-bedricha-reicina/). Ten jej nejprve jako nekomunistu nedoporučil ke studiu v zahraničí a následně mu uložil úkol „udělat“ generála Aloise Fišeru, velitele v Mladé Boleslavi a účastníka obou předchozích československých odbojů. To Steiner odmítl a ke konci roku 1946 z armády odešel. Díky tomu pravděpodobně přečkal následné politické čistky.

Roku 1948 byl ještě dekorován hvězdou II. stupně československého vojenského Řádu bílého lva Za vítězství a povýšen na majora v záloze. V civilu pracoval jako vedoucí elektrozávodu v Brně, později jako elektromontér a mechanik. Přes opakované výzvy ke vstupu do KSČ vždy odmítl. Dosáhl hodnosti plukovníka v záloze a stal se živoucí legendou československého zahraničního odboje. Obdivně se o něm vyjadřovali i generálové Ludvík Svoboda a Karel Klapálek. Vedle Steinera byli oceněni sedmi čs. válečnými kříži jen velitel 1. čs. tankové brigády v SSSR Vladimír Janko a velitel samopalníků Sergej Petras. Arnošt Steiner zemřel nedlouho po vydání svých pamětí, 9. října 1982 v Brně.

Prezentovaná kniha Steinerových memoárů byla schválena do tisku 15. července 1980 a vyšla roku 1981. Vedle samotného Steinera je jako spoluautor uveden Jindřich Drebota, dlouholetý redaktor armádního časopisu Zápisník. S ohledem na skutečnost, že kniha vyšla počátkem osmdesátých let minulého století, byly ve Steinerových vzpomínkách udělány změny a škrty, tak aby celkový obraz odpovídal požadavkům režimu. V knize proto zcela chybí období strávené v sovětských gulazích a i na několika dalších místech lze pochybovat o autenticitě textu. Přesto lze konstatovat, že spoluautorovi Jindřichu Drebotovi šlo spíše o zprostředkování Steinerových vzpomínek než o jejich deformaci podle požadavků dobové propagandy. Jednoznačně původní je například líčení tvrdých bojů v Dukelském průsmyku, které pro své syrové ladění rozhodně zasluhuje pozornost. I přes zmíněné redakční úpravy patří publikace ke zlatému fondu československé válečné memoárové literatury. Snad by si po více než 40 letech od původního vydání zasloužila nové, kompletní a plně objektivní vydání.

Citace:

STEINER, Arnošt a Jindřich DREBOTA. Za cenu života. 1. vyd. Naše vojsko, Praha 1981. 180 s.

Zdeněk Munzar