Trest smrti upálením patřil mezi velmi starobylé, ale zároveň krajní formy absolutního trestu. Nejstarší případy jsou zmapovány již pro starověkou Mezopotámii, ale doložitelné jsou přes antiku a středověk až do vrcholného novověku, od kdy v evropském prostředí postupně mizí. I později se však trest tu a tam objevuje mezi zdokumentovanými válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti.
Historicky byl obvykle aplikován na těžké provinilce z důvodů náboženských (kacíři, údajné čarodějnice apod.), na žháře, případně traviče a další. Časté zobrazování odsouzenců na vysokých hromadách dřeva neodpovídají historické skutečnosti – obvykle se kolem upoutaného odsouzence nahromadil hořlavý materiál jen do výše kolen, maximálně pak po krk, stál-li na zemi. Smrt tak často nastala dříve z důvodů udušení nežli uhoření. Přesto jsou doloženy milosrdné snahy, jak utrpení odsouzence dále zmírnit – mohl být před provedením trestu uškrcen nebo přiškrcen, případně mu byl na krk přivázán pytlík střelného prachu, který explodoval krátce po zažehnutí ohně a nešťastníka tak omráčil nebo usmrtil.
Popis:
Cínové figurky určené ke scéně upálení čarodějnice se v podsbírce cínových figurek VHÚ nacházejí v souboru k ranému evropskému novověku. Relativně věrně ukazují prostovlasou čarodějnici v jednoduchém šedém oděvu, která je přivázána ke kůlu na menší hraničce ze stejnoměrně nařezaných polen. V horní části kůlu se nachází bílý list, na němž mohl být popsán údajný zločin nebo jméno čarodějky. Hranice je zobrazena v momentu, kdy již plápolá a rozehřívá se. Čarodějka má skloněnou hlavu s upřeným pohledem před sebe.
K figurce patří jedna další, představující zakukleného kata v červeném oděvu a černé kápi, který drží v pravé ruce zapálenou louči a sklání ji k dřevěné hranici.