SLEIDANUS, Johannes. Johannis Sleidani Wahrhaffte eigentliche und kurtze Beschreibung aller fürnemer Händel so sich in Glaubens und andern Weltlichen Sachen bey Regierung deß Großmächtigsten Keyser Carls dises Namens deß Fünfften mehrertheyls in Teutscher Nation zugetragen und haben verlauffen

Dne 24. února roku 1500 se ve flanderském Gentu narodil španělskému královskému páru, Filipovi I. Habsburskému a Johaně Kastilské a Aragonské, syn a budoucí dědic trůnu. Tento chlapec, později známý jako Karel V., se zapsal do historie jako jeden z nejmocnějších evropských panovníků, o jehož říši se říkalo, že „nad ní slunce nezapadá“. I díky tomu čelil prakticky neustále celé řadě konfliktů, což v pokročilejším věku vedlo k jeho stáhnutí se do ústraní. Zároveň se stal posledním císařem Svaté říše římské, jenž byl korunován papežem, a zároveň prvním císařem, který abdikoval.

Rod Habsburků, k jehož příslušníkům náležel, si za života jeho děda, císaře Maxmiliána I., získal v Evropě velký vliv. Díky dynastickým vazbám, zejména pak výhodným sňatkům, zdědil Karel V. rozsáhlá území. Mezi lety 1506 a 1516 se stal vládcem Nizozemí, Burgundska (ač jeho větší část připadla Francii), Španělska a jeho zámořských kolonií, dále Neapolského království, Sicílie a Sardinie. Po smrti Maxmiliána I. roku 1519 k těmto državám připojil habsburské země ve střední Evropě a po kurfiřtské volbě i titul římského krále. Císařem ho papež Klement VII. korunoval v roce 1530. Jeho země, každá s vlastními zákony, politikou a kulturou, tvořily značně nesourodý celek, jehož udržení a správa představovaly náročnou výzvu.

Karel V. byl odhodlán tuto říši zachovat a dostát ideálu císařské hodnosti, dle níž byl obhájcem pravé víry a nejpřednějším křesťanským panovníkem. Naplňování tohoto ideálu tak podřídil svůj život. Na poli evropské politiky po svých předcích zdědil trvající konflikt s Francií o vliv na Apeninském poloostrově. Italské války se s přestávkami táhly od roku 1494 až do roku 1559, tedy déle než trval celý Karlův život. On sám v nich zaznamenal několik velkých úspěchů, jakým bylo například zajetí francouzského krále Františka v bitvě u Pavie (1525), současně se však dostával do sporů s papežem. V roce 1527 němečtí lancknechti dobyli a vyrabovali Řím a Svatý otec se císaři vzdal.

Podobně jako italské války podědil Karel také konflikty s Osmanskou říší, jejíž dravá rozpínavost v 16. století ohrožovala všechny okolní státy. Karel V. jí musel čelit jako španělský král ve Středomoří a jako římský císař na východě říše. Nepřímo se ho dotýkala také v Uhrách, kde vládl jeho bratr, český a uherský král Ferdinand I. V tehdejších válkách se angažovala i řada českých šlechticů, takže na italských taženích bychom mohli nalézt například příslušníky rodu Šliků a na válečných výpravách do severní Afriky třeba johanitského rytíře Karla ze Žerotína.

Pro výše uvedené konflikty Karel V. nemohl věnovat plnou pozornost vnitropolitickým záležitostem samotné Svaté říše římské, zejména pak rychle postupující německé náboženské reformaci a z ní vznikajícím rozporům uvnitř již tak heterogenního soustátí. Zpočátku byl nucen na říšských sněmech vyjednávat kompromisní řešení, jakmile to však zahraničněpolitická situace umožnila, vystoupil jako zástupce jednoty církve a garant říšského míru proti protestantským knížatům. Takzvaná šmalkaldská válka (1546–1547) skončila jeho drtivým vojenským vítězstvím a následnou pacifikací prvního českého protihabsburského povstání. Navzdory tomu neměl Karel tak velký vliv, aby dokázal nástup protestanského luteránství potlačit, a roku 1555 byl nucen uzavřít augšpurský náboženský mír. Říšská knížata dostala v textu příslušné dohody právo svobodně si zvolit pro své země vyznání (katolické či protestantské).

Tento neúspěch společně se zhoršujícím se zdravím přivedl císaře ke konečnému rozhodnutí vzdát se vlády. Mezi lety 1554 a 1556 rozdělil državy mezi svého syna Filipa II., jemuž svěřil španělskou korunu, a svého bratra Ferdinanda I., jenž se po něm stal císařem. Karel V. po své abdikaci odcestoval do španělské Extremadury, kde si vedle kláštera sv. Jeronýma v Yuste nechal vystavět pohodlný venkovský dům. Tam také roku 1558 zemřel, pravděpodobně na malárii.

Dnes prezentovaná kniha formátu 35 x 23 cm je rozšířeným německým překladem latinského originálu De statu religionis et reipublicae, Carolo Quinto Caesare, commentarii z pera lucemburského historika a diplomata Johanna Sleidana. Jejího doplnění a překladu se ujal profesor, historik a právník Michael Beuther, který původní dílo rozdělené do dvaceti šesti knih (kapitol) rozšířil o další čtyři. Obsah knihy tak sahá až k roku 1583, nikoli k roku 1555, když vyšel originál. Překladatel taktéž zasáhl do samotného textu, jejž aktualizoval na základě svého výzkumu a nových poznatků.

Přestože byla kniha sepsána oficiálním historikem Šmalkaldského spolku a doplněna luteránským historikem, neměla být slepou oslavou reformace. Oba její původci byli ovlivněni humanistickým vzděláním a jako takoví se snažili o objektivní historickou práci. Kniha je v luxusní kožené vazbě s deskami bohatě zdobenými slepotiskem s rostlinnými motivy. Desky knihy jsou také opatřeny kovovými sponami pro zajištění vazby. Na přední předsádce je rukopisně vepsáno: „Ille sapit, quicunque facit, quacunque necesse est, Nec stultas venatur opes, sed sustinet omnes. Æquo animo sortem certus superare ferendo. Certus in æternam patriam migrare salutis“ – v českém překladu tedy: „Moudrý je ten, kdo činí, co je nezbytné, neprchá za pošetilým bohatstvím, nýbrž snáší vše. Klidnou myslí překonává osud tím, že jej odhodlaně snáší, s jistotou, že se ubírá do věčné vlasti spásy.“

Citace: 

SLEIDANUS, Johannes. Johannis Sleidani Wahrhaffte eigentliche und kurtze Beschreibung aller fürnemer Händel so sich in Glaubens und andern Weltlichen Sachen bey Regierung deß Großmächtigsten Keyser Carls dises Namens deß Fünfften mehrertheyls in Teutscher Nation zugetragen und haben verlauffen. Franckfort am Mayn : Johann Feyerabendt, 1583. [6], 400, [9] l. Starší vydání knihy je také dostupné z: https://www.digitale-sammlungen.de/de/details/bsb11686019

Zdeněk Munzar a Tomáš Konečný