Josef Stach / 10. 3. 1915 - 14. 12. 1945

Před sto deseti lety se v Plzni narodil Josef Stach, bombardovací pilot, vynikající příslušník 311. peruti, nadporučík letectva v záloze a plukovník in memoriam. Pilotní výcvik absolvoval ještě před okupací, a tak jako mnoho jiných po rozbití Československa na poslední chvíli unikl do Polska. V následném válečném chaosu odtud ustoupil do Rumunska a odplul do Francie, ale ani tam nedostal příležitost zasáhnout do bojů. Ta nastala až po francouzské porážce, po níž spolu s ostatními čs. letci odplul do Velké Británie. V červenci 1940 byl přijat do Dobrovolnické zálohy Royal Air Force a rok poté se stal členem 311. československé bombardovací peruti. Všestranně se u ní vyznamenal a navzdory všem protivenstvím válku přežil. Smrt, která se mu za války vyhýbala zejména při opakovaných utkáních s německými dálkovými stíhači nad Biskajským zálivem, jej nakonec dostihla jen několik měsíců po jejím skončení. V prosinci 1945 se při cvičném letu dostal do sněhové vánice, jeden z motorů začal hořet a stroj se zřítil nedaleko Poděbrad mezi Přední Lhotou a Pískovou Lhotou. Tragédii, při níž tehdy zemřelo všech osm přítomných na palubě letadla, tam od roku 2011 připomíná pamětní deska.

Josef Stach se narodil 10. března 1915 v Plzni. Vyučil se strojním zámečníkem, ale daleko více než do dílny jej to táhlo do hangáru k letadlům. Záhy se proto stal členem Západočeského aeroklubu v Plzni-Borech, kde absolvoval výcvik sportovního pilota a po vykonání 219 letů v čase 21,35 hodin 14. července 1937 zdárně složil zkoušku pilota sportovních a turistických letadel před komisí Ministerstva veřejných prací. 

1. října 1937 narukoval do armády. Základní šestitýdenní vojenský výcvik prodělal u dělostřeleckého pluku 331 v Příbrami. Poté byl 20. listopadu 1937 přemístěn do Hradce Králové ke cvičné letce leteckého pluku 4, kde absolvoval dvouměsíční poddůstojnickou školu. Od 30. ledna 1938 podstoupil čtyřměsíční vojenský pilotní výcvik ve výcvikovém středisku v Chebu a od 25. května 1938 osmiměsíční výcvik na dvoumístných letounech u leteckého pluku 3 Generála – letce M. R. Štefánika (byl k němu oficiálně přemístěn 31. října 1938) v Piešťanech – nejprve u zdejší pilotní školy, poté u cvičné letky. Po jeho završení byl 15. ledna 1939 přemístěn k piešťanské 64. zvědné letce majora letce Jana Drobného, vyzbrojené dvoumístnými dvouplošníky Aero A-100. V zimě však byla letecká činnost mizivá, takže až do okupace a rozpadu společného státu svobodník Josef Stach nalétal pouhých 150 hodin.

Z okupované vlasti unikl do sousedního Polska takřka na poslední chvíli, 19. srpna 1939, tedy dosti pozdě na to, aby stihl lodní transport do Francie. Zůstal tedy v Polsku a 25. srpna 1939 podepsal vstup do polského letectva. V důsledku překotných válečných událostí se však k létání nedostal a společně s dalšími před německou lavinou ustupoval ve všeobecném chaosu dále na jihovýchod, směrem k rumunským hranicím. Se skupinou celkem 115 československých vojáků a letců pod vedením štábního kapitána četníka Františka Divokého překročil 19. září 1939 hranice s Rumunskem, kde byli internováni. 20. října 1939 pak následoval odjezd z rumunského přístavu Constanza a cesta přes Sýrii do Francie, kam dorazili 13. listopadu 1939. 

Po prezentaci v táboře československé armády Agde byl 15. února 1940 povýšen na desátníka, zařazen k letecké skupině a odjel na leteckou základnu Bordeaux-Mérignac. Dříve než stačil zasednout do kabiny letounu, Francie kapitulovala. 19. června 1940 proto v přístavu Bordeaux opustil horkou francouzskou půdu na evakuační lodi Karanan, která po dvou dnech plavby zakotvila v britském Falmouthu.

V průběhu karanténního pobytu v táboře Insworth Lane byl 30. června povýšen na četaře a 26. července 1940 přijat do řad RAF VR v nejnižší hodnosti AC2, neboť nebyl ještě plně kvalifikovaným operačním pilotem. Z tohoto důvodu, a také proto, že měl za sebou dlouhou neletovou přestávku, jej čekalo téměř celé výcvikové schéma. Nejprve 26. října 1940 tedy nastoupil u 1. RW na základně RAF Babbacombe u jihoanglického Torquay, kde probíhal všeobecný přijímač. Pokračovací pilotní výcvik prodělával od 7. května 1941 u 2. SFTS v Brize Nortonu a po jeho absolvování byl 4. srpna povýšen na Sergeanta. 19. srpna 1941 jej přemístili na praxi do školy radiotelegrafistů 2. SS v Yatesbury, kde vyvážel do vzduchu budoucí radiotelegrafisty. Setrval zde téměř tři měsíce, než byl 5. listopadu 1941 konečně přemístěn na letiště East Wretham k 311. československé bombardovací peruti, konkrétně k její operačně výcvikové letce, z níž pak k 16. prosince 1941 vznikla 1429. COTF. 

Po absolvování tohoto operačního výcviku na dvoumotorových Wellingtonech – absolvoval jej mezi únorem a červnem 1942 jako druhý pilot v osádce Sgt. Jana R. Irvinga – byl 22. června 1942 přemístěn zpět k 311. peruti. Ta v té době již operovala z letiště Talbenny v rámci 19. skupiny Coastal Command. Jejím denním chlebem byly tedy především dlouhé protiponorkové patroly nad Biskajským zálivem. Svůj bojový křest však absolvoval ještě v závěru svého operačního výcviku, kdy 1429. COTF posilovala svaz tisícovky letounů, které v noci z 1. na 2. června 1942 zaútočily na srdce průmyslového Porúří, Essen. Akce se zúčastnil jako druhý pilot Wellingtonu, pilotovaného zkušeným instruktorem P/O Josefem Čapkou.

V té době už byl čerstvým „ženáčem“. Sňatek s britskou státní příslušnicí Elsie Taylor uzavřel 12. května 1942, dcera Pauline se narodila 19. ledna 1944.

Pak následovala předlouhá šnůra nekonečných protiponorkových hlídek nad Biskajským zálivem – nejprve ve funkci druhého pilota na Wellingtonech a poté i jako kapitán letounu – od srpna 1943 na moderních čtyřmotorových Liberatorech, na nichž až do 4. února 1944 za kapitánskými berany strávil celkem 19 takových misí. Posléze byl povýšen na Flight Sergeanta (1. října 1942) a následně obdržel nejnižší důstojnickou hodnost Pilot Officer (6. května 1943), zatímco po československé linii byl od 1. ledna 1942 rotným a od 1. května 1943 rotmistrem letectva v záloze.

Nepřátelským dálkovým stíhačům nad Biskajským zálivem musel v létě a na podzim 1943 se svým Liberatorem čelit celkem třikrát, což nebylo příliš obvyklé – 30. srpna (kdy na palubě jeho stroje padl palubní střelec Sgt Andrej Šimek), 7. a 23. října 1943. Ve všech případech se díky jeho mimořádnému pilotnímu umění i sehranosti osádky podařilo letcům ubránit. V prvním případě je navíc nezvratně doloženo, že osádce Liberatoru se útočníka, dálkový stíhací Ju 88 od 13.(Z)/KG 40 podařilo sestřelit (osádka Unteroffiziera Ernsta Itzigehla padla). V posledním případě se dokázal ubránit dokonce přesile sedmi Ju 88 od I./ZG 1, z nichž jeden následně havaroval v moři, zatímco Liberator vyvázl bez jediného škrábnutí. 

Brilantní zvládnutí všech uvedených bojů mu přineslo velkou proslulost v celém Coastal Command, jakož i uznání v podobě udělení DFC. Po odlétání předepsaného operačního turnusu, čítajícího 600 operačních hodin, odešel mezitím povýšený Flying Officer (hodnost odpovídající československému nadporučíkovi letectva) Josef Stach 22. dubna 1944 do československého leteckého depa v St. Athanu. Pro své výjimečné pilotní schopnosti byl pak vybrán, aby u technické servisní jednotky 32. MU v St. Athanu zalétával nové či opravené stroje, což činil až do konce války, který mu současně přinesl i povýšení na Flight Lieutenanta (6. května 1945). Spolu s ním zde totéž prováděl i oficiálně nejúspěšnější československý stíhač ve 2. světové válce, Squadron Leader Karel Kuttelwascher. 18. srpna 1945 oba svou zdejší činnost zalétávacích pilotů ukončili, byli přemístěni opět do československého leteckého depa a odtud se vrátili do osvobozené vlasti. 

Po návratu do Československa byl poručík letectva v záloze (povýšen 7. března 1945) Josef Stach zařazen do stavu Letecké dopravní skupiny v Praze-Ruzyni. Protože vojákem z povolání být nechtěl, požádal o demobilizaci. Mělo k ní dojít k 1. ledna 1946, kdy měl nastoupit jako pilot k obnovovaným ČSA. Z válečného létání na letounech prakticky všech kategorií měl k takové práci jednu z nejlepších kvalifikací. 14. prosinec 1945 však rozhodl jinak. Čerstvě povýšený nadporučík Stach toho dne ani letět neměl, ale původně určený pilot nedorazil na letiště včas, takže velitel letky, kapitán letectva Josef Hubáček, požádal Stacha o záskok. Za nepříliš příznivého mrazivého počasí tedy odstartoval z Ruzyně za řízením dvoumotorového Siebelu Si 204D, který měl na palubě tříčlennou osádku a pět frekventantů navigačního kurzu. Pouhých 17 minut po startu se letounu dostal do silné sněhové vánice, začal mu hořet jeden z motorů a zřítil se k zemi z výšky 450 metrů. Skutečnost, že na palubě se nenacházel ani jeden padák, katastrofu dovršila. Josef Stach byl pohřben 21. prosince 1945 v Praze na Vinohradských hřbitovech. In memoriam byl nejprve povýšen na kapitána letectva v záloze (1. února 1947) a později na plukovníka (1. června 1991).

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1939 (19. prosince 1942)
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (26. října 1942)
• Československá medaile Za zásluhy I. st.
• Československá vojenská pamětní medaile se štítky F a VB, Distinguished Flying Cross (16. listopadu 1943)
• The 1939–1945 Star, Air Crew Europe Star, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal

Památky:

Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce padlých letců – členů Západočeského aeroklubu na letišti Plzeň-Bory.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha, 2005).