Jan Mikuláš Kratochvíl / 11. 1. 1889 - 15. 3. 1975

Generál Jan Mikuláš Kratochvíl zemřel před 50-ti lety v Červeném Kostelci. Byl významnou postavou československých dějin, jehož vojenská kariéra se rozprostírala od bojů na východní frontě během první světové války až po velení 1. československého armádního sboru v SSSR během druhé světové války. Po návratu do vlasti v roce 1920 pokračoval ve službě v československé armádě, prošel velitelskými funkcemi a významně se zapojil do odboje proti nacistické okupaci. Po osvobození Československa byl povýšen na divizního generála, avšak kvůli zhoršujícímu se zdraví odešel v roce 1948 do výslužby. Jeho životní příběh je propleten obětavostí, statečností a osobními tragédiemi, včetně ztráty manželky v koncentračním táboře Osvětim.

Jeho rodiči byl Jan Kratochvíl a Anna roz. Pošepná. V letech 1901–1907 absolvoval české reálné gymnázium s maturitou (21. 6. 1907) v Náchodě, od roku 1907 do roku 1912 deset semestrů oboru strojní inženýr s I. státní zkouškou na Vysoké škole technické v Praze. Dne 10. 10. 1912 byl prezentován jako jednoroční dobrovolník u pluku zemských střelců č. 1 ve Striegenu, kde absolvoval školu pro výchovu důstojníků v záloze. K 1. 10. 1913 byl přeložen do zálohy k c. k. pěšímu pluku č. 30 ve Vysokém Mýtě, kam nastoupil po mobilizaci 28. 7. 1914. Již 21. 10. 1914 u Ostrova v Haliči na ruské frontě padl do zajetí a k 18. 2. 1914 se přihlásil v Kyjevě jako dobrovolník do čs. vojska v Rusku. Byl zařazen jako střelec k 2. čs. střel. pluku Jiřího z Poděbrad, v jehož řadách bojoval u Zborova, Volosanky, Velkých Hájů, Tarnopole a dalších místech proti něm. a rakousko-uherským vojskům. Rok působil v rozvědce ruské 83. pěší divize. K 4. 9. 1917 byl povýšen na praporčíka, 2. 10. 1918 na poručíka a 1.5. 1919 na kapitána. Zastával funkce velitele čety a roty u 2. střel. pluku, absolvoval školu praporčíků čs. střelecké brigády na Rusi (1917) a kurs rotních velitelů při čs. důstojnické škole v Kyštymě (1918–1919). Prodělal sibiřskou anabázi a boje proti sov. vojskům.
Do vlasti se navrátil z Vladivostoku 12. 4. 1920 ve funkci velitele roty p. pl. 2 Jiřího z Poděbrad v Litoměřicích, k 28. 7. 1920 byl přeložen do kategorie důstojníků z povolání a stal se velitelem technické roty. K 2. 12. 1921 byl povýšen na škpt. (s pořadím od 1. 1. 1914) a 30. 12. 1922 na mjr. (se stejným pořadím). Dne 13. 1. 1923 byl usta noven zatímním velitelem III. praporu p. pl. 2 a na přelomu let 1923/1924 absolvoval šestiměsíční ekvitační kurs u děl. pl. 3. K 28. 10. 1924 byl povýšen na pplk. (s pořadím od 1. 9. 1918) a přidělen jako učitel taktiky pěchoty do kursu velitelů odd. v Praze.
Od 1. 7. 1927 opět převzal velení III. praporu p. pl. 2 v Litoměřicích, ale již 31. 7. téhož roku byl přeložen do Milovic k p. pl. 28 jako velitel II. instrukčního praporu.
Od 15. 10. 1928 do 8. 6. 1929 absolvoval kurs pro velitele vojskových těles v Praze a 30. 12. 1929 byl povýšen do hodnosti plk. V prosinci 1930 se stal přednostou vše obecné skupiny MNO (I./1. odd.) a 31. 12. 1933 byl přemístěn k p. pl. 42 v Terezíně jako jeho velitel. Pro zdravotní problémy přerušil v únoru 1936 kurs pro vyšší velitele při VŠV v Praze, který dokončil v červnu 1938. K 1. 7. 1938 byl přidělen k velitelství p. div. 3 v Litoměřicích a Poděbradech pro vykonávání zvláštních prací u p. pl. 42 v Terezíně, kde prožil zářijovou mobilizaci i Mnichov. Dne 15. 2. 1939 se stal zatím ním velitelem p. pl. 9 Karla Havlíčka Borovského v Kremnici, aby k 30. 3. stejného roku byl z armády propuštěn a vrátil se do protektorátu.
Zapojil se do budování ilegální organizace ON a byl pověřen funkcí prvního zástupce krajského velitele v Lounech. Dne 25. 6. 1939 přešel v prostoru Bílého Kříže slov.-pol. hranici a hlásil se na čs. konzulátu v Krakově. Koncem července odjel posled ním lodním transportem z Gdyně do Calais ve Francii. Zde byl v září ustanoven přednostou oddělení u ČSVS v Paříži. K 1. 1. 1940 se stal velitelem pěchoty 1. čs. pěší divize v Agde a v březnu stejného roku velitelem 1. pěšího pluku v Pezenas, který vedl v bojích na Marně a Loiře. Po porážce Francie odjel do Británie, kde se v srpnu 1940 stal přednostou II. a od června 1941 III. odboru MNO v Londýně a od 1. 10. téhož roku členem kárného výboru I. stolice u MNO. Dne 15. 1. 1943 byl ustanoven velitelem čs. pěší brigády ve Velké Británii, ale již v březnu stejného roku byl vyslán do Buzuluku jako velitel záložní jednotky pro formování budoucí 1. čs. samostatné brigády v Novochopersku s určením jako velitel čs. vojenských jednotek v Sovětském svazu (funkci převzal 15. 5. 1943). K 25. 7. 1943 byl povýšen do hodnosti brig.gen. (s účinností od 28. 10. 1938), zúčastnil se bojů o Kyjev a 18. 5. 1944 se stal velitelem 1. čs. armádního sboru v SSSR v Karpatsko-dukelské operaci, ale v září 1944 byl této funkce neoprávněně zbaven a nahrazen gen. L. Svobodou. Od 1. 10. téhož roku byl přidělen k Velitelství osvobozeného území v Chustu a později v Košicích.
V květnu 1945 se stal velitelem všech škol pro výchovu důstojníků v záloze a k 1. 6. 1945 velitelem II. sboru v Hradci Králové. Od 1. 8. 1945 jej prezident republiky povýšil na divizního generála (s účinností od 28. 10. 1941). Vzhledem ke zdravotnímu sta vu byl 2. 12. 1947 odeslán na dovolenou s plnými platy až do přeložení do výslužby, k němuž došlo 1. 4. 1948. Jeho další osudy nelze z archivních materiálů zjistit.
Dne 15. 5. 1924 se oženil s Vlastou rozenou Müllerovou, která byla v červenci 1942 zatčena gestapem a odvlečena do Osvětimi. Soudně byla prohlášena za mrtvou k 21. 10. 1942, kdy pravděpodobně zemřela v plynové komoře.

VYZNAMENÁNÍ:

• Vojennyj orden svjatovo Georgija 4. st.;
• Československý řád Sokol s meči;
• Československá medaile Vítězství;
• Československá revoluční medaile;
• Československý válečný kříž;
• čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem (28. 10. 1940);
• Československý válečný kříž 1939 (20. 12. 1943);
• Croix de Guerre (1943);
• Orden Otečestvennoj vojny I. třídy (17. 4. 1944);
• čs. medaile Za zásluhy I. stupně (26. 6. 1944)

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha, 2005).