Dne 12. dubna 1870 se v Malém Rohozci u Turnova narodil Josef Pekař, významný historik, univerzitní profesor a jedna z nejvýraznějších osobností české historiografie první poloviny 20. století.
Hluboký zájem o minulost provázel Josefa Pekaře celým jeho životem. Již jako chlapec se vydával s kamarády na výpravy po hradech ve svém kraji – na Bezděz, Valdštejn a další, což v něm probouzelo touhu poznávat historii. Na gymnáziu v Mladé Boleslavi využil nabídky učitele Františka Bareše, aby spolu s jinými nadanými studenty pomáhal s uspořádáním a přepisováním dokumentů městského archivu. Práce s historickými materiály pro něj představovala důležitou zkušenost, jež rozhodla o jeho dalším směřování. Nastoupil na Karlovu univerzitu v Praze, kde studoval v letech 1888 až 1893. Zde jej uchvátily přednášky historiků Antonína Rezka a Jaroslava Golla, se kterými si časem díky své pečlivosti a nadání vybudoval vřelý vztah. Rozhodující byl však vliv a metodologický přístup Jaroslava Golla, k němuž se Pekař přihlásil.
S dokončeným studiem vycestoval Pekař na německé univerzity v Erlangenu a Berlíně, kde se věnoval výzkumu pro svou habilitační práci. Po návratu do Prahy krátce pracoval jako středoškolský učitel nejprve na gymnáziu v Mladé Boleslavi, poté v Praze a jako suplující prefekt na Strakově akademii. Jakmile obhájil svou habilitaci Dějiny valdštejnského spiknutí, zmíněná zaměstnání opustil, neboť přijal pracovní nabídku z Karlovy univerzity. Nastoupil na pozici svého učitele Antonína Rezka, jenž se stal ministerským radou ve Vídni. Kromě výuky převzal i jeho místo v redakční radě Českého časopisu historického, do nějž sám hojně přispíval.
V akademickém světě si již v té době získal značnou reputaci. Byl uznávaným historikem, oblíbeným učitelem a redaktorem významného odborného periodika. V roce 1901 byl jmenován řádným profesorem a v akademickém roce 1909–1910 zastával úřad děkana Filozofické fakulty. Souběžně se svými univerzitními povinnostmi se věnoval též psaní. Roku 1903 publikoval práci Nejstarší kronika česká, v letech 1909 a 1911 následovala Kniha o Kosti, v níž se vrátil k tématům českého středověku a ke krajině svého dětství. Zásadní veřejnou polemiku ovšem vyvolal roku 1912, když se vymezil vůči výkladu českých dějin, jak jej formuloval Tomáš Garrigue Masaryk. Ve své studii Masarykova česká filosofie Pekař kritizoval snahu vidět v české historii linii směřující k humanitě a pravdě. Proti tomu postavil pojetí dějin jako vědy založené na konkrétním složitém vývoji, jejž není možno zobecnit. Spor mezi oběma muži rozdělil českou intelektuální obec a ovlivnil směřování historiografie na další desetiletí. Nebylo to nicméně poprvé, co Pekař reagoval svými texty či výzkumem na aktuální společenská a politická témata.
Již jako student publikoval v Masarykově časopise Athenaeum článek, kterým přispěl ke kritice pravosti Rukopisu královédvorského. Do veřejné diskuse se zapojoval i po zvolení T. G. Masaryka prezidentem Československa a nadále se stavěl kriticky k některým myšlenkám svého současníka, třebaže s ním v lecčems sympatizoval. V článku Omyly a nebezpečí pozemkové reformy z roku 1923 se vyslovil proti radikálním zásahům do šlechtického majetku, které podle něj ohrožovaly ekonomickou kontinuitu i historickou paměť národa. Stejně tak opakovaně vystupoval na obranu katolické církve, jež v jeho očích sehrála v dějinách českého státu důležitou roli. V tomto duchu sepsal i své pozdní dílo Žižka a jeho doba, v němž zpochybnil dosavadní oslavný obraz husitství. Tato interpretace vyvolala silnou kritiku, což jej přimělo k obhajobě vlastního pojetí dějin v sérii článků, později shrnutých pod názvem O smyslu českých dějin. V nich se znovu vracel k otázkám národní identity, duchovního vývoje i odpovědnosti historika za své výklady. V letech 1931–1932 zastával funkci rektora Karlovy univerzity, čímž završil svou akademickou dráhu. Přestože se jeho zdravotní stav v následujících letech zhoršoval, zůstal činný až do své smrti 23. ledna 1937 v Praze.
Dnes prezentovaná kniha formátu 24 × 17 cm představuje jeden z nejvýraznějších příspěvků Josefa Pekaře do veřejné debaty o smyslu českých dějin. Vyšla roku 1927 jako třetí, nezměněné vydání studie, kterou Pekař poprvé publikoval v roce 1912 v Českém časopise historickém. Na 44 stranách, rozdělených do osmi kapitol, se Pekař, jak už bylo řečeno výše, vymezuje vůči filozofickému pojetí dějin Tomáše G. Masaryka. Původně brožovaná kniha je převázána do černých desek s názvem vyvedeným zlatým slepotiskem.
PEKAŘ, Josef. Masarykova česká filosofie. 3., nezm. vyd. Praha: Historický klub, 1927. 44 s.