SWIETEN, Gerard van. Kurze Beschreibung und Heilungsart der Krankheiten welche am öftesten in dem Feldlager beobachtet werden

Dne 7. května 1700 se v nizozemském Leidenu narodil budoucí osobní lékař Marie Terezie a první říšský protomedikus Gerard van Swieten – jeden z „vídeňských velikánů“, kteří přivedli k vrcholu tereziánský reformní katolicismus. Jeho zásluhou byly provedeny reformy ve výuce medicíny a ve zdravotnictví celé habsburské monarchie, včetně zdravotnictví vojenského.

Byl velmi nadaným studentem a po absolvování latinského gymnázia se stal nejprve posluchačem filozofie na katolické univerzitě v Lovani (Leuven), následně od roku 1715 studoval farmacii a medicínu ve svém rodném Leidenu. Byl žákem chemika a botanika Hermana Boerhaaveho (1668–1738) a anatoma Bernharda Siegfrieda Albina, který jej v roce 1725 dovedl k získání doktorského titulu. Jeho disertace byla věnována struktuře a funkci artérií.

Gerard van Swieten poté působil jako lékař a soukromý učitel medicíny a farmacie. Příležitostně také zastupoval na univerzitě svého učitele Hermana Boerhaaveho, jehož velmi obdivoval a jeho přednášky navštěvoval i po svém absolutoriu v letech 1725–1738. Ačkoliv se nabízel jako jeho přirozený nástupce, nemohl po Boerhaaveho smrti v roce 1738 na protestantské univerzitě v Leidenu získat profesorské místo z důvodu svého katolického vyznání. V odborných kruzích se mu však dostalo uznání, zejména po vydání prvního svazku Boerhaaveových Commentaria in Hermanni Boerhaavii aphorismos de cognoscendis et curandis morbis, které postupně vyšly v 5 svazcích v letech 1742–1771. Všiml si jej mezi jinými také Václav Antonín hrabě Kounic, tehdejší nejvyšší hofmistr arcivévodkyně Marie Anny, místodržitelky Rakouského Nizozemí, a zároveň zplnomocněný ministr v Bruselu, který jej doporučil Marii Terezii.

Když v roce 1742 zemřel dosavadní osobní lékař Marie Terezie a dřívější Boerhaaveho student Joannes Baptista Bassand, obdržel Swieten jako katolík a taktéž Boerhaaveho žák již počátkem roku 1743 pozvání do Vídně, aby obsadil uprázdněné místo a stal se osobním lékařem panovnice a její rodiny a zároveň ředitelem dvorní knihovny. Van Swieten nejprve odmítl, ale po jeden a půl roku trvajícím vyjednávání nakonec v říjnu 1744 souhlasil. Stihl to ještě předtím, než byl povolán do Bruselu k Marii Anně, které už ale nedokázal pomoci a která na následky komplikovaného porodu 16. prosince 1744 zemřela. Na jaře následujícího roku přesídlil do Vídně, kde postupně získal takový vliv, že dokázal prosadit změny v rakouském zdravotnictví a výuce medicíny.

Byl pokrokovým lékařem bojujícím proti pověrám i zastaralým učebním metodám. Zdůrazňoval důležitost výuky botaniky a chemie, které se dosud ve Vídni nevyučovaly, a na příkaz císařovny připravil reformu vídeňské lékařské fakulty, která byla provedena patentem ze 7. února 1749 a v rámci které byla do výuky navrácena klinická praxe. Na to navázaly další reformy rakouského vysokého školství, zvláště teologie a práv. Van Swieten se stal učitelem anatomie a patologie a vedoucím lékařské fakulty a přivedl do Vídně řadu významných specialistů nejen ze svého oboru, ale i přírodních věd obecně. Zasadil se dokonce o založení univerzitní botanické zahrady v hlavním městě mocnářství.

Inovace ve zdravotnictví se nedotkly pouze výuky medicíny, ale také její aplikace v praxi. V roce 1754 se van Swieten zasadil o otevření první moderní kliniky ve Vídni, která se stala zároveň prostorem pro praktickou výuku a medicínský výzkum. Důraz na moderní přístup se týkal i vojenského lékařství a armády, kde se začalo dbát na odbornost a schopnosti lékařů. Byla pro něho již roku 1746 zavedena funkce říšského protomedika, pod jehož řízení spadalo celé vojenské zdravotnictví. Následně bylo předepsáno, že každý vojenský lékař musí absolvovat zejména praktické kurzy a přezkoušení na vídeňské lékařské fakultě. V návaznosti na zvýšení odbornosti lékařského vojenského personálu došlo roku 1752 k přejmenování dosavadních polních felčarů na polní chirurgy. Za zmínku stojí také skutečnost, že každý pluk měl mít ve stavu dva lékaře a každý voják určený k ošetřování raněných musel umět mluvit německy a česky.

Mimo lékařský obor byl Gerard van Swieten od roku 1745 také ředitelem dvorní knihovny a měl rozhodující vliv při posuzování a nákupu filozofických a lékařských knih – jeho zásadou pro výběr bylo racionální a vědecké hodnocení zkoumaných děl, ne vyznání jejich autorů. Z Nizozemí si přinesl nové znalosti o knihovnictví a o odborné literatuře vydávané zejména v západoevropských zemích, odkud nechal nakoupit řadu svazků pro dvorní knihovnu. V rámci proudu reformního katolictví se zasadil o odebrání výkonu cenzury jezuitům. Ty postupně vytlačoval z jejich dosud neotřesitelných pozic i na akademické půdě – v létě 1759 se mu jakožto členovi dvorské studijní komise podařilo zbavit je míst v akademickém senátu, což mělo zásadní vliv na univerzity ve Vídni i v Praze.

Známý je také jeho zásah proti pověrám o upírech. Monarchii totiž po válkách s Turky, respektive po požarevackém míru z roku 1718, kdy byl připojen Temešský Banát, západ Valašska a severní část dnešního Srbska, zaplavily legendy o upírech a jejich řádění, šířící se z těchto oblastí do německojazyčného prostoru. V roce 1755 byl Swieten z pověření císařovny vyslán na Moravu prozkoumat místní upírskou problematiku. Lékař prohlédl hroby údajných upírů a celý mýtus posoudil jako výsledek strachu, pověrčivosti, představivosti a nevzdělanosti. Ve své zprávě nabídl přirozený výklad zakládající se na vědeckých poznatcích. Na základě jeho posudku císařovna zakázala tradiční postupy obrany proti upírům jako sekání hlav nebo probíjení těl dřevěnými kůly.

Během svého života se Gerard van Swieten stal členem či čestným členem celé řady učených společností, včetně britské Královské společnosti v Londýně (1749) či Královské švédské akademie věd (1751). Dočkal se také povýšení do šlechtického stavu, když v roce 1753 obdržel v Rakousku titul svobodného pána. Zemřel 8. června 1772 v Schönbrunnu ve Vídni.

Kromě již zmiňovaných Boerhaaveových komentářů publikoval také řadu vlastních lékařských pojednání, mezi něž patří i dnes představovaná kniha. Jak už název napovídá, je věnována popisu nemocí, které se obvykle vyskytují v armádě, a také jejich léčbě (obsahuje i konkrétní recepty na medikamenty). Můžeme si díky ní udělat přesnou představu, co znamenalo pokrokové zdravotnictví ve druhé polovině 18. století ve vojenském prostředí.

Starý tisk formátu 21 × 12 cm má pevnou koženou vazbu vyzdobenou na hřbetě zlaceným slepotiskem. Na přídeští z mramorovaného papíru je exlibris, které identifikuje předchozího majitele svazku Leopolda hraběte Schlika. S ohledem na datum vydání knihy se ale nejedná o polního maršála Leopolda hraběte Schlika (1663–1723), ale pravděpodobně o jeho vnuka, královského tajného radu a komořího Leopolda Jindřicha hraběte Schlika (1729–1770) z ostrovské rodové větve. Za pozornost stojí skutečnost, že v tomto vydání z válečného roku 1758, které vyšlo souběžně v Praze, Vídni a Terstu, není van Swieten explicitně uveden jako autor. V novějším rozšířeném (o celou stovku stran) a doplněném vydání z roku 1763, na které odkazujeme v níže přiloženém linku, již ale jako autor uveden je.

Citace:

[SWIETEN, Gerard van]. Kurze Beschreibung und Heilungsart der Krankheiten welche am öftesten in dem Feldlager beobachtet werden. Wien; Prag; Triest : Johan Thomas Trattnern, 1758. [14], 198 s. Dostupné online ZDE

Novější vydání z roku 1763 dostupné online ZDE 

Kristýna Jakl Ansorgová a Zdeněk Munzar