MENČÍK, Ferdinand (ed.). Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a z Bezdružic: od roku 1624 do roku 1648

Dne 24. července 1580 se na hradě Klenová v jihozápadních Čechách narodil český šlechtic Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic, mladší bratr známějšího Kryštofa Haranta, cestovatele, spisovatele a politika popraveného na Staroměstském náměstí 21. června 1621 (https://www.vhu.cz/exhibit/petran-josef-staromestska-exekuce). Jan Jiří se zapsal do dějin jako překladatel bratrova díla a také jako spisovatel.

Jeho otec Jiří Harant pocházel ze starého vladyckého rodu a na poměry, z nichž vzešel, absolvoval velmi úspěšnou kariéru. V roce 1541 se účastnil výpravy Karla V. do Alžíru, zasedal na zemském sněmu, získal místo hejtmana Plzeňského kraje a nakonec se stal přísedícím zemského soudu a císařským radou. Zemřel v roce 1584, o tři roky později následován manželkou Marjanou, rozenou z Janovic.

O mládí a výchově osiřelého Jana Jiřího není mnoho známo – včetně toho, zda byl vychováván v katolické, či protestantské víře. Rod Harantů byl původně katolický a jeho starší bratři byli bezpochyby vychováni jako katolíci. Otec se však nedlouho před smrtí přiklonil k utrakvismu a stejně tak nejstarší bratr Jindřich, který po otcově smrti převzal dozor nad výchovou a vzděláním malého Jana Jiřího. Jindřichova manželka a dcera později odešly stejně jako Jan Jiří ze země.

Vzdělání získal mladý Harant pravděpodobně na měšťanské partikulární škole, nejspíše klatovské, která spadala do sítě utrakvistických škol pod vedením pražské univerzity. Za peníze zděděné po rodičích zakoupil už jako dospělý pozemky, mimo jiné část vsi Habartice s tvrzí (zbylá část vsi patřila Klatovům). Dále víme, že se roku 1601 poprvé oženil, a to s Ludmilou Příchovskou z Příchovic, pocházející z dalšího západočeského vladyckého rodu. S ní měl třináct dětí, z nichž se pouze sedm dožilo dospělosti.

O Janu Jiřím Harantovi není známo, že by zastával nějaký úřad nebo se věnoval jiné politické činnosti. Spíše se soustředil na život v rodném kraji a jen příležitostně, v souvislosti s bratrem Kryštofem, se dostal i do vyšší společnosti. Ačkoliv se pravděpodobně osobně neúčastnil stavovského povstání a omezil se pouze na hlasování pro nové zemské zřízení, odmítnutí Ferdinanda II. a uznání Fridricha Falckého českým králem, byl po vítězství Habsburků 26. června 1623 odsouzen rozhodnutím konfiskační komise ke ztrátě poloviny majetku. Nadále však zůstával v Čechách na své tvrzi v Habarticích, jež mu zůstala, a to až do konce května roku 1628, kdy vypršela lhůta daná evangelíkům mandátem o obnově jednotného náboženského vyznání v Čechách, vydaného Ferdinandem II. 31. července 1627. Jinověrci měli buď přestoupit ke katolictví, nebo se vystěhovat ze země.

Spolu s manželkou a pěti dospívajícími dětmi odešel 29. května 1628 nejprve do Vohenstraussu nedaleko Ambergu v Horní Falci, který byl nejbližší luteránskou enklávou pro uprchlíky z Klatovska. I tomuto území se ovšem nevyhnula rekatolizace. Po tříměsíčním pobytu zde byli čeští exulanti nuceni odejít. Přesunuli se do Hofu v Bayreuthském markrabství v kraji zvaném Vogtland, dnes součásti Bavorska. Markrabství patřilo mezi državy Hohenzollernů a bylo po Vohenstraussu dalším nejbližším nekatolickým územím u českých hranic. Zde žil Jan Jiří Harant s jistými přerušeními až do ledna roku 1647. V Čechách zůstal jeho nejstarší syn Jiří Fridrich, který po otci převzal majetek, a již provdaná dcera Eva Kryzelda. Oba přijali katolictví.

V Hofu, který nepatřil k typickým cílům českého exilu, pobývaly desítky dalších českých vystěhovalců zejména z jihozápadních Čech, marně čekajících na možnost vrátit se do vlasti. Mezi nimi byla řada příbuzných Jana Jiřího, např. Anižka Bechyňová z Lažan, vdova po Jindřichovi Harantovi, která nedlouho po příchodu do Hofu zemřela. Dne 22. dubna 1631 v místním kostele pochoval Jan Jiří také svou první manželku. Jeho mladší synové se připojili ke švédskému vojsku Gustava II. Adolfa.

Češi vytvořili v Hofu komunitu čítající přinejmenším několik desítek šlechticů. To bylo sice podstatně méně, než bylo obvyklé u českých exulantských skupin v Sasku, Lužici či Polsku, zároveň ale byla tato komunita místní vrchností přijímána lépe, než tomu bylo třeba v případě saského kurfiřta. Exulanti v Hofu se navíc neuzavírali před světem, ale hojně se stýkali a sžívali s okolním prostředím, jak dokládá i druhý sňatek Jana Jiřího Haranta se Sabinou, pocházející z místního šlechtického rodu z Waldenfelsu. S ní se seznámil během útěku před hrůzami války, která v letech 1632–1634 sužovala také okolí Hofu. Svatba proběhla v listopadu 1635 a Sabina mu porodila další tři děti, sama však zemřela již v roce 1641.

Jan Jiří odjel počátkem roku 1647 spolu se svými mladšími dcerami a synem do Kulmbachu, kam se provdala jedna z jeho dcer a kde pravděpodobně v roce 1648 nebo brzy poté zemřel – tento rok je v jeho pamětech zachycen jako poslední. Podrobnosti o jeho úmrtí nejsou známy.

Kromě vlastní literární činnosti přeložil Jan Jiří ve vyhnanství do němčiny bratrův cestopis o putování do Svaté země a Egypta, vydaný česky v roce 1608 v tiskárně dědiců Daniela Adama z Veleslavína , a doplnil jej o vylíčení bratrova života v pozdějších letech a jeho působení na dvoře císaře Rudolfa II. V tomto německém překladu byl cestopis v roce 1678 vydán Kryštofem Vilémem, synem Jana Jiřího.

Představovaná kniha přináší edici tzv. pamětí Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic, vydanou v rámci ediční řady Historický archiv jako její desátý svazek. Dílo, které je z hlediska dnešní terminologie spíše kronikou než pamětmi, pojednává obecně o událostech v Evropě, jež se odehrály za života Jana Jiřího, méně pak o osobních osudech autora a jeho rodiny. Zachycuje vojenské a politické dění dvacátých až čtyřicátých let 17. století, z nichž nejdůležitější jsou popisy situace v Čechách do roku 1628, zejména na Plzeňsku a v okolí Klatov. Podrobně jsou představeny také válečné události v Německu jak z autorových vlastních zkušeností, tak na základě tištěných novin či soukromých zpráv. Edice je již staršího data vydání a ani zdaleka nedostačuje požadavkům moderní doby – zejména postrádá podrobnější poznámkový aparát a není zcela kompletní (editor vypustil výklad o událostech mimo středoevropský prostor, a to bez upozornění na vynechané pasáže). Kladem je, že zpřístupňuje široké veřejnosti pramen dochovaný pouze v jediném originálu, aktuálně uloženém v Moravském zemském archivu v Brně. Přináší také zajímavé informace zejména o rekatolizaci Čech v letech 1624–1628 a o české exulantské komunitě v Hofu.

Citace:

MENČÍK, Ferdinand (ed.). Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a z Bezdružic: od roku 1624 do roku 1648. Historický archiv (Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění). Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1897.

Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/knav/uuid/uuid:c7d3de28-8e88-4537-80bd-76308afc9a65

Kristýna Jakl Ansorgová