Celý proces utváření a organizace tohoto střeleckého pluku byl ovšem delší a jeho počátky se datují až do jara 1917, kdy bylo ruskými vojenskými úřady povoleno vytvořit pro další čs. jednotky tzv. formační komisi a provádět omezený nábor mezi zajatci. V rámci brigády pak byly v Borispolu a Berezani vytvořeny čtyři záložní prapory, jež se v příhodné doby době měly rozšířit na pluky nové divize. Protože se pro ni původně počítalo se zřízením pěších, nikoli střeleckých pluků, jako tomu bylo u stávajících jednotek brigády, byly prapory očíslovány opět 1–4 a stávající střelecké pluky nebyly zpočátku do číslování zahrnuty. Bylo též rozhodnuto, že budoucí pluky ponesou čestná jména teritoriálního rázu.
Mezi koncem května a červnem 1917 vznikly v Borispolu záložní prapor 1. čs. pěšího „Pražského“ pluku, záložní prapor 2. čs. pěšího „Hanáckého“ pluku a záložní prapor 4. čs. pěšího „Slezského“ pluku. Poslední prapor, umístěný v nedaleké Berezani, byl oficiálně zformován 25. června jako záložní prapor 3. čs. pěšího „Tatranského“ pluku. Práce komise však zároveň narážela na nemalé překážky činěné ze strany ruské Prozatímní vlády, jež v dalším náboru do čs. vojska z řad zajatců spatřovala spíše ohrožení pro válečný průmysl, neboť mezi Čechy bylo mnoho kvalifikovaných dělníků. Situace se změnila až po bitvě u Zborova a následném tarnopolském ústupu, během nichž se oddíly čs. brigády vyznamenaly. Dalšímu náboru do čs. vojska již nic nestálo v cestě.
Již v červenci byl stávající prapor rozšířen na tzv. 7. čs. pěší Tatranský pluk. Takto byl veden až do 12. srpna, kdy byl v zájmu jednotné organizace čs. jednotek v Rusku reorganizován na střelecký pluk a finálně přejmenován na 7. čs. střelecký pluk „Tatranský“. Zároveň byl zařazen do 2. čs. střelecké divize. Jak již napovídal plukovní čestný přídomek, měli se v pluku koncentrovat především slovenští dobrovolníci. Jejich celkový nedostatek však vedl k tomu, že Slováci sloužili pouze v jeho III. praporu, výlučně slovenská pak byla pouze jeho 12. rota.
Sedmý pluk se během podzimu roku 1917 nadále rozšiřoval a v době ústupu z Ukrajiny měl již 165 důstojníků a 2 895 střelců. Jednotky pluku prožily svůj křest ohněm v bitvě u Bachmače, kde společně s oddíly šestého, čtvrtého a prvního záložního pluku mezi 8. a 13. březnem 1918 zadržovaly nápor postupujících německých jednotek a umožnily tak ostatním částem čs. vojska volný odjezd z Ukrajiny do vnitřního Ruska. Po dohodě v Penze se sovětskými úřady o transportu odzbrojených legionářských jednotek po magistrále do Francie odjel pluk po transsibiřské magistrále do Vladivostoku, kam ale dorazila pouze menší část jeho ešelonů. Většina z nich byla zastavena na Sibiři mezi Marijinskem a Novonikolajevskem (dnes Novosibirskem).
Když pak vypuklo otevřené nepřátelství s bolševiky, jedna část pluku se účastnila bojů na Sibiři, kde zasáhla např. do bitev u Marijinsku, Novonikolajevsku, Krasnojarsku a Irkutsku, zatímco druhá bojovala na Dálném východě, např. v bitvě u Kaulu. Sloučení celého pluku umožnilo až ovládnutí magistrály a jeho příslušníci byli pak v rámci 2. čs. střelecké divize nasazeni na uralské frontě.
Po stažení čs. jednotek z fronty a reorganizaci čs. vojska byl pluk pověřen střežením magistrály v úseku Novonikolajevsk – Tomsk. Během evakuace čs. jednotek ze Sibiře byl pluk do 24. dubna 1920 soustředěn ve Vladivostoku a odtud v květnu 26. transportem na lodi Ixion odplul do vlasti. Tam dorazil přes Pacifik, Kanadu a Atlantský oceán během července 1920. Po unifikaci byl zařazen do čs. armády jako 7. pěší pluk Tatranský.