Legitimační kapsle M1902, náhradní varianta z pozinkovaného plechu, 1915

Moderní válka s sebou přinesla zvýšenou míru smrtelných destruktivních zranění, která prakticky znemožňovala identifikovat totožnost padlého. Obava o osud tělesné schránky i praktická potřeba vojenské agendy tak vedla v poslední třetině 19. století k zavádění různých modelů identifikačních známek umožňujících jednoznačně určit majitele v případě jeho úmrtí.

V Rakousko-Uhersku byla původně zavedena pouze papírová kartička (Legitimationsblatt), na které bylo uvedeno jméno, hodnost, rok narození a odvodu, adresa, jednotka, číslo kmenového listu a náboženské vyznání. V roce 1902 kartičku doplnila mosazná kapsle (Legitimationsblattkapseln) nošená v kapse kalhot, do níž se složená kartička ukládala.

Jako největší slabina „umrlčí kapsle“, jak byla vojáky trefně překřtěna, se v polních podmínkách ukázala malá odolnost tuší vyplněné kartičky proti vlhkosti. Ta se řešila různými způsoby. Tím nejjednodušším bylo přesunutí kapsle z kapsy kalhot na krk nebo vyražení či vyrytí nejdůležitějších údajů do kovového pláště. Tato praxe byla sice v rozporu s nařízením o recyklaci kapslí, ale nadřízenými stupni byla zřejmě tolerována.

Prezentovaná kapsle z pozinkovaného plechu se objevila na začátku první světové války jako náhradní zjednodušená varianta, šetřící nedostatkovou mosaz. Tato varianta zároveň postrádala pant a zavírání kapsle bylo řešeno pouhým ohnutím plechu. V kovovém plášti jsou ostrým předmětem vyryty nejdůležitější údaje o majiteli – tedy jméno, číslo pluku, rok odvodu a číslo kmenového listu. Samotná papírová kartička vkládaná dovnitř kapsle se v tomto případě nedochovala. Svému majiteli, pěšáku Jaroslavu Brdovi (nar. 1897 v Radlicích u Prahy), sloužila tato kapsle od konce roku 1915 do května 1917, kdy utrpěl zranění na sočské frontě a byl stažen do zápolí.

Předmět byl do sbírky Vojenského historického ústavu Praha věnován v roce 1974.

Délka s očkem: 57 mm

Šířka: 31 mm