Oceňovaní spojenci - Pozemní útvary československé branné moci v bitvě o Francii očima francouzského velení

Touto dobou před osmdesáti šesti lety se příslušníci československé branné moci ve Francii chystali na první válečné Vánoce. Prožívali mezidobí mezi začátkem války a budoucím nasazením na frontě. Tento příspěvek se zabývá málo známými aspekty vývoje československé branné moci ve Francii od podzimu 1939 do počátku června 1940. Na takto vytvořené základně následně přibližuje vlastní bojové nasazení jejích útvarů na frontě v červnu 1940 z francouzské perspektivy.

Problematika československého odboje ve Francii z let 1939–1940 je příznačná tím, jak na ni dodnes silně doléhá temný stín pádu Francie. Toto přítmí stále výrazně ovlivňuje a zastiňuje i řadu aspektů a skutečností, které je možné při zachování objektivity interpretovat v pozitivním duchu. V tomto smyslu nejde jen o specifikum v českém a slovenském prostředí. Události na západní frontě z let 1939‒1940 jsou dodnes a trvale velmi diskutovaným tématem na mezinárodní odborné scéně. Význam a závažnost tohoto tématu dokládá skutečnost, že interpretační konsenzus o příčinách pádu Francie byl dosažen zhruba v posledních třiceti až pětatřiceti letech. Nejvýznamnější autoři zejména z Velké Británie, Spojených států, Kanady a Německa se shodují v závěrech, že vojenskou porážku Francie nezpůsobila indispozice či morální slabost francouzské společnosti, ale zhoubná kombinace strategických, doktrinálních a taktických chyb i faktorů.

V tomto výzkumném kontextu dochází v posledních více než patnácti letech též k přehodnocení bitvy o Francii, tedy té části západního tažení, kterou německá vojska zahájila 5. června 1940 podle plánu Fall Rot. Nejnovější, velmi solidně podložené interpretace směřují k výkladu, že výsledek bitvy o Francii nebyl předchozími porážkami spojeneckých vojsk z května determinován jako něco osudově nevyhnutelného. Francouzská armáda se právě v oné době vzchopila k hodnotnému odporu, jenž si od agresora vyžádal mnoho ztrát a nasazení prakticky všech jeho dostupných sil. Francouzští obránci kladli odpor na značně široké frontě, což ovšem při tenčícím se množství záloh vedlo k tomu, že německá vojska nakonec francouzskou obranu prolomila a vyvrátila. Tento výsledek byl ovšem dosažen za vysokou cenu. Pro historiografii a výzkum v našem prostředí jsou tyto skutečnosti dobrou pobídkou k trvalému zájmu o československou vojenskou přítomnost na západní frontě oné doby.

Obnova armády

Československý vojenský odboj ve Francii vznikal bez nadsázky již od prvních hodin a dnů okupace českých zemí. Stal se prvním významným nositelem nepřerušené kontinuity existence československé státnosti. Klíčovým mezinárodněprávním ziskem se stala Dohoda o obnovení československé armády ve Francii z 2. října 1939. Dokument utvořil základ příští výstavby vojenských jednotek v zahraničí. Jejím střediskem se stala Francie. Sem směřovala nejprve přes Polsko a pak přes Balkán a Blízký východ vojenská emigrace z okupované vlasti. Československý národní výbor v Paříži, první orgán exilového prozatímního státního zřízení, vyhlásil 17. listopadu 1939 všeobecnou mobilizaci. Do činné vojenské služby byli povoláni českoslovenští státní příslušníci, kteří ve Francii dlouhodobě žili jako hospodářská emigrace. Československá branná moc v zahraničí nevznikala jako dobrovolnické vojsko, ale jako pravidelná armáda, budovaná na podkladě československé branné legislativy.

S perspektivou vlastní divize

Doposud u nás známé skutečnosti mohou vyvolávat dojem, že československá branná moc ve Francii vznikala sice v rámci francouzské armády a vojenského letectva, ale jako cosi solitérního, specifického, a snad i poněkud nedoceněného vedle vlastních francouzských priorit a programů výstavby francouzské armády. V tomto ohledu právě doposud absentovala objektivizační francouzská perspektiva. Samotné československé hledisko zde nedostačuje. Teprve bezprostřední analýzou pramenů z provenience francouzských ústředních orgánů lze dospět k možná až překvapivému zjištění, které výrazně koriguje dosavadní převládající představy o místě a významu československého vojenského odboje pro Francii. Při zkoumání československo-francouzské spolupráce na výstavbě obnovené armády je možné identifikovat jasnou a úzkou korelaci mezi zásadními posuny vpřed na politické úrovni s konkrétními rozvíjejícími opatřeními vojenského charakteru.

Československý národní výbor vyhlásil všeobecnou mobilizaci 17. listopadu 1939 a již 20. listopadu 1. (organizační) oddělení Generálního štábu národní obrany vyzvalo ostatní zainteresovaní složky Ministerstva války a národní obrany, aby velení Výcvikového střediska v Agde zaslaly konkrétní podklady k výstavbě československé divize. Po francouzské linii, a domnívám se, že i po linii československé, jde o nejstarší oficiální doklad a zmínku o předpokládaném postavení československé vyšší jednotky na stupni divize. Za základ byla vzata standardní francouzská takzvaná pěší divize normálního typu, ve francouzské terminologii označovaná jako division d'infanterie du typ normal. V ideálním případě úplné personální naplněnosti ji mělo tvořit 500 důstojníků, 16 000 mužů, 5 000 koní, 1 300 prostředků pro hipomobilní trakci a 500 automobilů. Pochodový proud tohoto typu divize měřil na běžné silniční komunikaci 50 km. Tyto cílové ukazatele ale nebyly nikdy dosaženy.

V kontextu širšího plánu

O tom, že československá jednotka nebyla čímsi přehlíženým a nedoceněným, svědčí především následující podstatná skutečnost. Generál Maurice Gamelin, dříve náčelník Generálního štábu národní obrany a od září 1939 hlavní velitel, zařadil budoucí československou divizi již v listopadu 1939 do takzvaného pětiměsíčního plánu organizační a materiální výstavby posil francouzské armády. Novější zahraniční výzkumné výstupy zdůrazňují, že výsledky tohoto plánu, třebaže nebyl zcela splněn, znamenaly na počátku pozdější bitvy o Francii jeden z významných zdrojů čerstvých záloh, které byly vyslány do boje.

Uvedený program měl být plněn postupně po etapách k 15. březnu, 31. březnu a 30. dubnu 1940. Celkově měly z realizace plánu vzejít 1. československá pěší divize, ustavená již 15. ledna 1940, dvě polské pěší divize, jedna polská brigáda, dvě severoafrické divize, jedna koloniální pěší divize, jedna obrněná divize a celá řada menší tankových a protitankových jednotek, jednotek dělostřelectva, ženijního a telegrafního vojska. Termín dosažení připravenosti československé divize zmiňovaný plán sice stanovil k datu 30. dubna 1940, ale současně připouštěl pozdější kompletaci jednotky k prozatím nijak specifikovanému termínu. Změny v dokončování plánu ale nastaly se zahájením německého vpádu do západní Evropy. Týkaly se prakticky všech jednotek a útvarů, obsažených v plánu. Francouzský Generální štáb národní obrany nařídil 13. května, aby československá divize byla s několika dalšími jednotkami připravena k nasazení do počátku června. Záhy, 15. května, své rozhodnutí ale změnil v tom smyslu, že divize musí být hotova k akci nejdéle do 1. června.

Zájem nejvyššího francouzského velení mimo jiné též o výstavbu československé jednotky vyvěral nejen ze základní potřeby vytvářet potřebné další síly, ale v širším kontextu z problémů, s nimž se potýkala francouzská vojenská strategie. Ta právě v té době trpěla sníženými kontingenty branců v důsledku demografické krize, způsobené ztrátami v mužské populaci v letech světové války. Za této situaci byl z hlediska Francie dobrý každý další pluk a každá další divize. V dobové publicistice i v moderní historiografii se proto závěr 30. let označuje francouzským termínem les années creuses, anebo anglickým výrazem hollow years, tedy volně přeloženo slabá léta.

Na frontu!

Po objasnění uvedeného kontextu vývoje československé jednotky je žádoucí zodpovědět základní otázku zda, a pokud ano jak, nadřízená vyšší velitelství francouzské armády reflektovala bojové nasazení československých útvarů v bitvě o Francii. V květnu 1940, po zahájení západního tažení, bylo zřejmé, že 1. československá divize ve Francii ještě není schopna válečného nasazení na frontě jako ucelená vyšší jednotka. K 1. červnu z ní bylo z toho důvodu vyčleněno Velitelství divizní pěchoty, jemuž velel brig.gen. Jaroslav Čihák. Podřízen mu byl pěší pluk 1, v jehož čele stál plk.pěch. Jan Kratochvíl, a pěší pluk 2, který měl vést do boje plk.pěch. Jan Satorie. Do pole byly vyslány též menší podpůrné divizní jednoty (telegrafní, ženijní a protitankové). K boji se chystalo více než 5 000 příslušníků divizní pěchoty. Uvedené útvary a jednotky byly přesunuty ve dnech 6.‒11. června z jižní Francie železničními transporty do prostoru soustředění v oblasti Autricourt ‒ Montigny-sur-Aube (zhruba 200 km jihovýchodně Paříže). Zde měly podle původních předpokladů dokončit výcvik.

Prudký spád událostí na frontě tyto představy ale rychle změnil. Československá divizní pěchota byla již 12. června zařazena do sestavy VII. armády, které velel arm.gen. Aubert Frère. Tato armáda dostala za úkol bránit přístupy k Paříži od severovýchodu. Československé útvary podstoupily první boje za situace, která byla z taktického hlediska velice komplikovaná. Divizní pěchota byla sice podřízena 24. armádnímu sboru, jemuž velel sbor.gen. François Fougère, ale cesty obou pluků se již na počátku rozdělily, neboť každý z nich byl začleněn do jiné divize zmíněného sboru.

Pod francouzským velením

Pěší pluk 1 byl dán k dispozici 23. pěší divizi, které velel div.gen. Joseph Jeannel, a pěší pluk 2 převzala do své sestavy 239. lehká pěší divize, v jejímž čele stál brig.gen. Eugène Dunoyer. Důvod této skutečnosti spočíval v tom, že v době příchodu divizní pěchoty na frontu VII. armáda organizovala obranu v operačním pásmu 24. armádního sboru do dvou sledů. Uvedené rozdílné začlenění československých pluků zůstalo v platnosti i v následujících dnech.

Časový úsek bojového nasazení divizní pěchoty na frontě lze na počátku vymezit již zmíněným 12. červnem a na konci 20. červnem, což bylo datum posledního boje na řece Cher. Poté následovalo řízené odpoutání od nepřítele, ústup na jih Francie, tedy do původních posádek československé divize, příprava k evakuaci a nalodění. Zmíněný časový úsek byl sice krátký, ale doslova přeplněný událostmi, které každý den a doslova každou hodinu přinášel poměrně rychlý spád mnoha menších i větších událostí. Pro účely tohoto příspěvku je nutné pohled na bojové nasazení divizní pěchoty do značné míry simplifikovat a zaměřit se pouze na hlavní momenty bojového nasazení divizní pěchoty na frontě. Jsou to hlavně události, které jí přinesly největší ohlas na příslušných úrovních velení francouzské armády.

Oceňovaní obránci Francie

V první řadě jde o vůbec první boj pěšího pluku 1 v prostoru města Coulomier na řece Grand Morin ze 13.‒14. června a rovněž první boj pěšího pluku 2 při obraně přechodu přes řeku Marnu u města La Ferté-sous-Jouarre ze 13. června. To, že československé pluky obstály ve svých prvních bojích, si Francouzi dobře uvědomili ještě před dalším, prakticky největším střetem divizní pěchoty s nepřítelem. Došlo k němu při obraně významného přechodu přes řeku Loiru u města Gien 18. června, kde československé jednotky, nasazené v tomto případě sice organizačně stále odděleně, ale takticky na jedné linii, dokonce podnikly úspěšný protiútok. Společný jmenovatel těchto urputných bojů spočíval v tom, že divizní pěchota, ale i další jednotky 24. armádního a ostatně také VII. armády, byly schopny dále klást odpor nepříteli. Nepříznivý vývoj v úsecích sousedních armád ale i je nakonec donutil k ústupu, aniž by byly ve většině případů v boji přímo poraženy.

Výsledky podrobné analýzy pramenů z provenience VII. armády, 24. armádního sboru, 23. pěší divize a 239. lehké pěší divize dovolují konstatovat, že československá divizní pěchota a její součásti procházejí všemi těmito úrovněmi velení francouzské armády, a to nejen z hlediska standardních činností velitelského a štábního aparátu. Československé útvary byly sice poprvé na frontě, ale jako celek objektivně v boji uspěly, což znamenalo pro československý vojenský odboj ve Francii zajisté velké zadostiučinění. Bojové výkony útvarů a jednotek československé divizní pěchoty z bitvy o Francii byly několikrát oficiálně oceněny.

Dochovalo se ale také neformálně vyjádřené, a o to možná cennější svědectví o vysokém mínění francouzských vyšších velitelů o kvalitách československých útvarů. Zanechal jej brig.gen. Eugène Dunoyer, velitel 239. lehké pěší divize. Ve zprávě o bojovém nasazení své divize při obraně přechodů přes řeky Marnu a Seinu napsal, cituji: „Večer 16. června je zde gen. Faucher, bývalý náčelník francouzské mise v Praze. Doprovází českého generála, který se mě ptá, co si myslím o 2. čs. pěším pluku. Jsem šťasten, že mu mohu odpovědět, že se v boji choval velmi neohroženě, a že jsem jej navrhl na kolektivní citaci do rozkazu armády. Na to mi velmi potěšen řekl, že plk. Satorie je spokojen, že slouží v rámci mé divize. Řekl mi také, že je možné, že později mi dá k dispozici československý. dělostřelecký oddíl”. Konec citátu.

Prohraná bitva, nikoliv prohraná válka

Na vysvětlenou je vhodné podotknout, že oním nejmenovaným československým generálem byl div.gen. Sergej Ingr, náčelník vojenské správy Československého národního výboru. Dělostřeleckým oddílem byl míněn dělostřelecký pluk 1. československé divize, která ale do bojů již nezasáhl vzhledem ke kapitulaci Francie.

Francouzi si svých československých spolubojovníků cenili. Současně si však dobře uvědomovali, jaké nebezpečí jim hrozí v případě zajetí po příměří. Velitelství 24. armádního sboru vydalo z pověření Velitelství VII. armády 21. června rozkaz štábům 23. a 239. divize o stažení divizní pěchoty co možná nejdále od fronty. Smysl tohoto rozhodnutí spočíval v tom, aby byl pro případ uzavření příměří vyloučen jakýkoli kontakt československých útvarů s postupujícími Němci. Příměří bylo podepsáno 22. června v Compiègne. Tou dobou byla divizní pěchota již na přesunu do Notronu, kde se 24. června setkaly oba pěší pluky. Oba útvary překonaly z míst prvních bojových nasazení více než 600 km velice komplikovaného ústupu. Příslušníci obnovené československé branné moci ve Francii byli spolu se svými francouzskými spolubojovníky aktéry prohrané bitvy, ale nikoliv prohrané války, jak prokázal další vývoj konfliktu.

Karel Straka